Sobota 15. 1. 2022 – 1. týden v mezidobí
1 Sam 9,1-4.17-19; 10,1a
Byl jeden muž z Benjamínova kmene, jménem Kiš. Byl synem Abiela, syna Serorova, syna Bekoratova, syna Afiachova. Náležel ke kmeni Benjamínovu a byl to statečný a zámožný muž. Měl syna jménem Saula, mladého zdatného muže, nebylo mezi izraelskými syny zdatnějšího nad něho; od ramenou nahoru převyšoval všechen lid. Kišovi, Saulovu otci, se jednou ztratily oslice. Proto Kiš řekl svému synu Saulovi: "Vezmi si s sebou jednoho ze služebníků, seber se a jdi hledat oslice." Prošli tedy hornaté území Efraima, prošli kraj Šališa, ale nenalezli je. Pak prošli kraj Šalim - a zase nic. Prošli území Jemini, a nenašli je. Když při setkání Samuel spatřil Saula, Hospodin ho poučil: "To je ten muž, o kterém jsem ti mluvil. Ten bude panovat nad mým lidem." Zatím se Saul přiblížil k Samuelovi uprostřed brány a řekl: "Ukaž mi laskavě, kde je dům věštce." Samuel na to řekl Saulovi: "Já jsem věštec. Vystup se mnou na výšinu; dnes budete jíst se mnou a ráno tě propustím. Oznámím ti vše, co máš na srdci." Potom vzal Samuel nádobku oleje, vylil mu ji na hlavu, políbil ho a řekl: "Hospodin tě pomazal za knížete nad Izraelem, svým lidem! Panuj tedy Hospodinovu lidu a vysvoboď ho z moci nepřátel, kteří ho obklopují!"
Jiná varianta pomazání Saula za krále, tentokráte ve prospěch instituce království. Saul je vyvolencem Božím (text nám podává zkrácené vyprávění o jeho setkání se Samuelem), a tak se z obyčejné akce hledání ztracených zvířat stane zásadní událost nejen pro Saula, ale pro celý vyvolený lid. Samuel na Hospodinův pokyn pomaže Saula za krále. Vyvolení ovšem není vyznamenání pro slávu daného člověka, nýbrž úkolem. Saul má zajistit Boží lid, má mu zjednat svobodu a mír. Být panovníkem, být vpředu, znamená výhradně nést zodpovědnost, žít pro druhé, pro společné dobro. K tomu je takový vyvolenec vybaven mocí, tu však nesmí zneužívat pro vlastní prospěch, slávu a moc.
Boží cesty jsou pro nás leckdy nepochopitelné a z bezvýznamné události se může stát událost zásadní. Je třeba být připraven – i Saul musí projít změnou své osoby, aby mohl své poslání, své vyvolení unést. I když nakonec v něm neobstojí, protože nebyl s to překonat svou lidskou malost, proměnit své srdce v srdce trpělivé, přející a poslušné.
Mk 2,13-17
Ježíš znovu vyšel k moři. Všechen lid přicházel k němu a on je učil. Když šel dál, uviděl Alfeova syna Léviho, jak sedí v celnici. Řekl mu: "Pojď za mnou!" On vstal a šel za ním. Když pak byl (Ježíš) u stolu v jeho domě, mnoho celníků a hříšníků zaujalo místo u stolu s ním a s jeho učedníky; bylo totiž mnoho těch, kdo ho následovali. Když učitelé Zákona z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, řekli jeho učedníkům: "Proč jí s celníky a hříšníky?" Ježíš to zaslechl a řekl jim: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky."
Ježíš jde ke Genezaretskému jezeru (moři) a tam na břehu učí své posluchače, kdo je Bůh, hlásá evangelium. Cestou si všimne celníka a povolá ho. Zatím evangelista vyprávěl, jak Ježíš povolal dvojice bratří – rybářů, tedy lidí, kteří se živili náležitě a nepatřili k úplné chudině ani k úplným nevzdělancům, tedy lidi řádné s jistým společenským respektem. Teď však Ježíš povolává do svého nejužšího okolí jako svého spolupracovníka osobu společensky značně deklasovanou, celníka. Celníci byli považováni za šizuňky a kolaboranty, dnes bychom je označili za korupčníky a bezcharakterní pragmatiky, tedy za lidi, s nimiž se slušný člověk nestýká. Jim nechybělo bohatství, ale lidské uznání, důstojné místo ve společnosti. Ježíš však neváhá právě s nimi sdílet společenství stolu, když Lévi uspořádá hostinu. To už ale bylo pro zákoníky, zejména z farizejské strany, příliš. Jenže ani nemají odvahu o tom s Ježíšem mluvit osobně, tak to vezmou přes učedníky. Ježíš jejich námitky odrazí tím, co je podstatou jeho evangelia: Boží království je pro všechny, Bůh má zájem o každého člověka, ať je jakýkoliv, a Ježíš přišel, aby jim tuto perspektivu nabídl. Svou sentencí o lékaři a nemocných i o povolání hříšníků Ježíš nastavuje právě oněm zbožným farizejům a zákoníkům zrcadlo. Oni se považovali za zdravé a spravedlivé a jako takoví jednali. Avšak právě tím přicházeli o to nejpodstatnější, o Boží přítomnost, o Boží milost, která byla v Ježíši. To, že jim vadilo, jak Ježíš jedná, znamená, že ho chtěli mít pro sebe, na své straně, a to i proto, že se jím cítili ohroženi ve svých představách o sobě.
Celník Lévi je příkladem člověka, který rozpozná znamení času pro sebe, kairos, a neváhá opustit minulost, zajištěnou existenci a jít za Ježíšem. Je z něho tak nadšen, že uspořádá hostinu. Za Ježíšem se táhnou lidé, kteří v dobré společnosti těžko hledají své místo, protože on jimi nepohrdá, on je bere vážně, on se jim dává. Kéž by církev dokázala jít v Ježíšových stopách! Není to o idealizaci lidí na okraji společnosti, nýbrž o vědomí důstojnosti každého člověka, o ochotě vnímat lidi na okraji jako sobě rovné. „Nesuďte a nebudete souzeni!“
