Neděle 15. 10. 2023 – 28. neděle v mezidobí
Iz 25,6-10a
Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy.
Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme hanbu svého lidu na celé zemi, neboť Hospodin to pravil. V ten čas se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře.“
Prorok Izajáš nabízí obraz Božího království jako hostiny. Boží království ovšem v jeho podání je promíseno s pozemskou realitou. Prorok Izajáš ještě neměl jasnou perspektivu Božího zásahu na konci dějin či „po dějinách“. Nicméně jeho obrazy jsou velmi bohaté a útěšné. Na tyto jeho přísliby navazuje zejména Zjevení sv. Jana. Bůh je vysvoboditel, Bůh nastolí nové poměry, otevře nové obzory nejen pro svůj vyvolený lid, byť ten má výsostné postavení, ale pro všechny národy. Univerzalistická nota Boží lásky ke všem se v knize Izajáš objevuje od začátku až do konce. „Tato hora“ je nepochybně hora Sijón, symbol Jeruzaléma i celého Izraele.
Flp 4,12-14.19-20
Bratři! Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení. A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Bohu, našemu Otci, buď sláva na věčné věky! Amen.
Pavel děkuje za zaslanou materiální pomoc od Filipanů a konstatuje, že se naučil žít v nejrůznějších životních okolnostech. Je to takové ignaciánské: Pavel je nezávislý na tom, jak dobře či méně dobře se mu daří, ale přesto je vděčný za pomoc, které se mu ze strany adresátů dostává. Nezávislost na vnějších okolnostech neznamená, že si člověk neváží, když mu někdo nepříznivou situaci zlepší. Pavel to chápe nejen jako dar od lidí, ale i jako dar Boží, resp. jako něco, nač Bůh sám reaguje svou štědrostí. Vděčnost a štědrost otevírají Boží dlaň k ještě většímu obdarování.
Mt 22,1-14
Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích: „Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: ‚Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!‘ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.‘ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí.
Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?‘ On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘ Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.“
Boží hostina se koná za všech okolností. Když pozváním pohrdnou ti, kteří byli osloveni jako první, Bůh se tím nenechá zaskočit a svou hostinu, svou štědrost nabídne těm, kdo jsou ochotni ji přijmout. Přijetí ovšem musí být skutečné, vnitřní, protože znamená „oblečení nového šatu“, oblečení svatebního šatu.
V Matoušově evangeliu jde o spojení dvou příběhů, dvou podobenství. To první je o tom, že Boží dlaň je stále otevřená, že Bůh zve, nabízí, ale když člověk dává přednost jiným záležitostem, svým prioritám, tak Bůh nabízí dál a dál, a to bez rozdílu lidského hodnocení lidí.
Jenže Boží nabídka, jak ukazuje ona druhá část, ono druhé podobenství, není laciné konání dobra. Když člověk přijme pozvání na svatbu, tak to něco znamená. Znamená to jeho vnitřní obrácení, jež zejména v pavlovském okruhu je vyjadřováno metaforou o oblečení nového a svlečení starého šatu. Nejde o vnější převlékání (ve stylu metafory pro formální komunisty „ředkvička“, navrch rudý, uvnitř bílý), nýbrž o skutečnou proměnu – od toho, kdo je kdesi, kdekoliv, k tomu, kdo patří k hostům velkolepé hostiny. Tedy o proměnu z člověka lhostejného, zaujatého sebou sama a pouhými pozemskými prioritami v člověka angažovaného, nadšeného, radujícího se, žijícího ve společenství a naplněného důvěrou. Autor evangelia vyslovuje tímto druhým podobenstvím varování pro církev, aby si nebyla tak moc jistá sama sebou a svým nárokem na hostinu.
