Úterý 15. 10. 2024 – 28. týden v mezidobí, památka sv. Terezie z Avily

Gal 5,1-6

Bratři! To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu. Podívejte se, já, Pavel, vám říkám: Budete-li přijímat obřízku, Kristus vám nic neprospěje. A znova to zdůrazňuji každému, kdo se dává obřezat, že je pak povinen plnit celý Zákon. Když hledáte ospravedlnění v Zákoně, nemáte už s Kristem co dělat, vypadli jste z milosti. Ale my (vedeni) Duchem, opřeni o víru očekáváme věčný život, v který doufáme. V křesťanství totiž nic neplatí, zdali jsi obřezán, nebo neobřezán, ale víra, která se projevuje láskou.

Pavel pokračuje v tématu svobody, svobody víry zakotvené v Kristu. Ve směru předchozího výkladu (midraše) o Izákovi a Ismaelovi, Sáře a Hagaře interpretuje Pavel onu svobodu jako svobodu od (rituálních) předpisů Zákona, protože ony už nepřispívají pro pokřtěné k jejich vztahu k Bohu. Svobodný přístup k Bohu je dán milostí, nikoliv lidskými úkony. Obřízka (dodržování rituálních předpisů) je vnějším znamení oddělení od pohanů, znamení příslušnosti k vyvolenému lidu, toho však již není třeba. V Kristu už žádné rozdělení či vydělování neexistuje, všichni mají stejnou důstojnost, stejnou možnost bytí s Bohem a v Kristu.

Možná nám toto Pavlovo pojetí svobody nic moc neříká, protože nám zevšednělo a de facto se nás jakoby netýká. Nemáme tendenci se vracet k obřízce a podobným ustanovením. Trochu přeneseně však můžeme říci, že nemáme „přísahat“ jako na samospasitelné na žádné praktiky, na žádné lidské zbožné vymyšlenosti, nýbrž se držet toho, co stojí na konci tohoto úryvku. To, co platí a vždy platiti bude, je víra projevující se láskou. A to už je na zamyšlení, na sebereflexi.

Lk 11,37-41

Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Přišel tedy a zaujal místo u stolu. Farizeus se podivil, když viděl, že se před jídlem napřed neumyl. Pán mu však řekl: „Ano, vy farizeové, vnějšek číše a talíře očišťujete, ale vaše nitro je plné loupeže a špatnosti. Pošetilci! Copak ten, který stvořil vnějšek, nestvořil také vnitřek? Raději dejte to, co je v mísách, jako almužnu, a pak vám bude všechno čisté.“

Ježíš kritizuje formalismus víry. Rituály jsou sice důležité, ale rozhodující je vnitřní nastavení člověka, které řídí jeho život navenek. Člověk může být velmi pečlivý v dodržování všech náboženských (a třeba i nenáboženských) předpisů, když však se to nepojí se smýšlením a jednáním, jaké si Bůh přeje (milosrdenství, láska, přátelství, soucit…), pak to není k ničemu. Pak to člověka jen ukolébává v jeho samolibosti. A to je velmi nebezpečné, protože z toho prozřít je hodně obtížné, a navíc to vede k negativnímu vztahu k druhým, k vyvyšování se, pohrdání těmi, kdo předpisy tak pečlivě nedodržují (a možná ani nemohou), kdo jsou nedbalí, dle našeho náhledu nevychovaní, neuctiví k tradicím….