Př 31,10-13.19-20.30-31

Řádnou ženu, kdo ji najde? Větší cenu má než perly. Srdce jejího manžela na ni spoléhá, o zisk nemá nouzi. Přináší mu jen prospěch, nikdy škodu po všechny dny svého života. Shání vlnu a len, pracuje radostnou rukou. Svýma rukama sahá po kuželi, její prsty se chápou vřetena. Svou dlaň otvírá ubožákovi, své rámě nabízí chudákovi. Půvab zklame, krása prchne, zato žena, která ctí Hospodina, zaslouží si chválu. Dejte jí z výtěžku jejích rukou, neboť u bran ji chválí její díla.

V Písmu není žádný podobný chvalozpěv na muže. Možná proto, že mužská perspektiva v něm převládá. Původní chvalozpěv z knihy Přísloví na sám závěr knihy, což je pozoruhodné, je mnohem delší. Bylo by zajímavé napsat takový chvalozpěv na muže: co by na něm bylo hodného obdivu. V každém případě text ukazuje, jak velikým štěstím je najít pravého životního partnera, zde pro muže správnou (nebo v jiných překladech statečnou či zdatnou) ženu. Blízký člověk po boku, o nějž se lze vždy opřít, s nímž lze sdílet krásné i těžké, je jedním z největších Božích darů. Je třeba si ho vážit, hýčkat a neustále za něj děkovat.

1 Sol 5,1-6

Co se týká času a chvíle (příchodu Páně), není třeba, bratři, abychom vám o tom psali. Víte totiž sami velmi dobře, že onen den Páně přijde jako zloděj v noci. Až budou (lidé) říkat: „Je pokoj a bezpečí“, tu na ně znenadání přitrhne záhuba jako porodní bolesti na těhotnou ženu. Nebudou moci uniknout. Ale vy, bratři, nejste ve tmě, že by vás ten den překvapil jako zloděj. Vy všichni jste přece synové světla a synové dne, noc ani tma nemá nad vámi (právo)! Nesmíme se tedy oddávat spánku jako ostatní, ale naopak: zůstaňme bdělí a střízliví.

Blíží se konec liturgického roku a témata konce času, bdělého očekávání a druhého příchodu Páně se tak objevují častěji. Pavlova slova jsou výzvou k neusnutí na vavřínech, abychom se nenechali ukolébat všeobecným zajišťováním se. Na všechno se nelze pojistit, vše nelze mít se zárukou, je třeba mít odvahu k jisté otevřenosti a nezajištěnosti. Bůh nepřichází podle plánovacího kalendáře.

Zůstat bdělým a střízlivým znamená nepřeceňovat ani nepodceňovat realitu, v níž žijeme, zachovat si jistý nadhled. To, co je před námi, je plné naděje. Příchod dne Páně není pro nás hrozbou, ale nadějnou vyhlídkou na dokonání Božího díla stvoření. Této naděje je třeba se držet.

Mt 25,14-30

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Jeden člověk se chystal na cesty, zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, (podnikavě) jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi (jámu) a peníze svého pána ukryl. Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: ‚Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle – dalších pět jsem vydělal.‘ Pán mu řekl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.‘ Přistoupil i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: ‚Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle – další dvě jsem vydělal.‘ Pán mu řekl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.‘ Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.‘ Pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘“

Nezáleží na tom, kolik toho člověk dostal, ale co s tím byl schopen udělat. Ten poslední služebník se nechal ovládnout strachem, aby něco nepokazil, tak raději nic nepodnikl. Strach z neúspěchu, z chyb a omylů je obrovskou brzdou lidského růstu. Je třeba mít odvahu dělat chyby, dopouštět se omylů, což přece nikdo nedělá schválně, protože i to znamená rozmnožovat svěřenou hřivnu, růst a vyzrávat.

Bůh není oním tvrdým a nelítostným pánem, ale chce, aby člověk jeho dary svým přičiněním rozmnožoval, aby je využíval – člověk to nedělá pro Boha, aby se mu zavděčil, ale je pozván, aby se podílel na růstu Božího díla na zemi. Nerozmnožená hřivna je ztracená investice, z níž nemá užitek ani Bůh, ani člověk.

K textu viz kázání.