Pátek 15. 11. 2024 – 32. týden v mezidobí, sv. Martina

2 Jan 4-9

(Vyvolená paní,) měl jsem velikou radost, když jsem našel mezi tvými dětmi takové, které žijí v pravdě, jak nám to Otec nařídil. A nyní tě, paní, prosím – to ti píšu ne jako přikázání nové, ale (jako) to, které jsme měli od začátku – milujme se navzájem! Láska záleží v tom, že žijeme podle jeho přikázání. A přikázání, jak jste slyšeli od začátku, je toto: Žijte v lásce! Mnoho svůdců se objevilo ve světě, kteří nevyznávají Ježíše jako Mesiáše, jenž přišel v těle. Jsou to svůdci a antikristi. Dejte si pozor, abyste nepřišli o (plody) naší práce, ale abyste dostali plnou odměnu. Kdo jde dál a nezůstává v Kristově učení, nemá Boha. Kdo v tom učení zůstává, má Otce i Syna.

Janovská tradice stojí ve znamení slova láska. Žít v lásce ovšem pro autora 2 Jan neznamená citové rozpoložení, nýbrž vzájemný kladný vztah mezi lidmi, zodpovědnost jednoho za druhého v pozitivním smyslu slova. Autor mluví o přikázání v jednotném čísle, nikoliv o souboru nařízení, zákazů a příkazů, nýbrž o tom jediném, základním, jímž je život v angažovanosti pro druhé, pro právo, pravdu a spravedlnost.

Zároveň varuje autor před těmi, kdo hlásají jinou zvěst o Ježíši, kdo neuznávají jeho vtělení, jeho reálnou pozemskou existenci. Ti jsou svým doketismem nebezpečím pro obec, protože ji svádějí na falešnou cestu. Ježíšova pozemskost jim byla příliš nízká, hmotařská, tak se snažili ji obejít. I dnes se vyskytují všelijaké pokusy o přehnané zduchovnění křesťanství, jako by hmota a pozemské starosti byly něčím nehodnotným. Ježíš se stal člověkem se vším všudy, tedy tělo a hmota mají velkou důstojnost. Proto si zasluhují úctu a náležitou péči. Na druhou stranu se nesmějí stát nástrojem sebezbožšťování člověka, kultem pouhého těla, hmoty.

Lk 17,26-37

Ježíš řekl svým učedníkům: „Jako bylo v době Noemově, tak tomu bude v době Syna člověka: jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy a přišla potopa a zahubila všechny. Podobně se stalo v době Lotově: jedli a pili, kupovali a prodávali, sázeli a stavěli; ale ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, z nebe spadl oheň a síra a zahubilo to všechny. Právě tak to bude v den, kdy se zjeví Syn člověka. Kdo bude v ten den na střeše a své věci bude mít v domě, ať nesestupuje, aby si je vzal, a stejně tak, kdo bude na poli, ať se nevrací nazpět! Pamatujte na Lotovu ženu!

Kdo si bude hledět život zachránit, ztratí ho, a kdo by ho ztratil, zachová ho. Říkám vám: Té noci budou dva na jednom lůžku: jeden bude vzat, druhý ponechán. Dvě ženy budou spolu mlít obilí: jedna bude vzata, druhá ponechána.“ Zeptali se ho: „Kde, Pane?“ Odpověděl jim: „Kde bude tělo, tam se slétnou i supi.“

Ježíš varuje své posluchače, aby nespoléhali na poklidné časy, nýbrž byli připraveni, protože příchod Syna a člověka a soud nad světem nelze předpovědět. Ježíš mluví o konci času, o momentu završení dějin světa, který nastane nečekaně – stejně jako potopa nebo zánik Sodomy. Je třeba žít připraveně, protože člověk nikdy neví, kdy nastane chvíle jeho odchodu z tohoto světa. Žít připraveně neznamená žít ve strachu – ony dva příklady mluví o tom, že lidé žili úplně běžně svými starostmi, než nastala katastrofa (kterou navíc svým špatným jednáním vyvolali) – jejich problém byl v tom, že si nepřipouštěli, že něco není v pořádku, nikoliv v tom, že žili normální život.

Ono varování je dvojího druhu: je třeba žít připraveně, ale také je třeba žít bez zamrzlosti v minulosti, lpět na ní a jejích ziscích, je třeba vnímat to, co se děje a reagovat na to adekvátně. Otázka „kde, Pane“ zní tak trochu jakoby mimo kontext. Ale Ježíš na ni odpovídá v tom smyslu, že nejenže nikdo neví kdy, ale také že nejde o nějaké speciální místo, kde by se to dálo. Boží království je vláda, nikoliv místo či státní útvar – jeho přítomnost končí tam,  kde jsou lidé mrtví, kde nežijí z Boží přítomnosti, z dobra.