Neděle 15. 12. 2024 – 3. neděle adventní
Sof 3,14-18a
Jásej, siónská dcero, zaplesej, Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem, jeruzalémská dcero! Zrušil Hospodin tvůj trest, odstranil tvé nepřátele, uprostřed tebe je Hospodin izraelským králem, zla už se neboj! V onen den bude řečeno Jeruzalému: Neboj se, Sióne, ať nejsou tvoje ruce malátné! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdina, vítěz; plesá nad tebou v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou jásá jako ve dnech svátků.
Prorok Sofoniáš působící v době vlády krále Josiáše (2. pol. 7. stol.) vidí obnovu Jeruzaléma (Jižního království, které odolalo asyrským válečným tažením) a vybízí k radosti. Král Josiáš byl králem obnovy (r. 622 př. n. l., zemřel v r. 609 př. n. l.), a to jak politické, ekonomické, tak duchovní. Situace obnovy je situací, kdy si dané společenství může uvědomit svou sílu, své kořeny a zdroje svého rozkvětu. Těmi pro Judsko s Jeruzalémem byl návrat k Hospodinu, upevnění víry a naděje. A je to Hospodin, který se raduje ze svého lidu, což mu má dodat odvahy k činnosti, k dílu obnovy.
Papež František se snaží o obnovu církve, protože situace církve ve světě není zrovna růžová. To si uvědomují v zásadě všichni. Pouze o tom, jak tato obnova má vypadat, jsou zcela rozdílné představy. Tak se raději nic nemění, což je záhubné. Řešením není ani návrat do minulosti, ten ještě nikdy nefungoval. Král Josiáš se svou reformou uspěl jen částečně, nebylo dost času, protože padl ve zbytečném boji s faraonem Nechem II. Skutečnou reformu pak přinesla až trpká zkušenost babylonského exilu.
Flp 4,4-7
(Bratři!) Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Vaše ušlechtilost ať je známá všem lidem. Pán je blízko. O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.
I List Filipanům vyzývá k radosti. Radost z Hospodina, z blízkosti Pána, má vést k důvěře a k ušlechtilému chování vůči ostatním. Předkládat Bohu své prosby s děkováním je neobvyklé. Charismatická hnutí to ve svých prosbách činila, na mne to působilo vždy jako snaha manipulovat Bohem. Pavlovi však šlo o něco jiného. Bůh není povinen vyslyšet naše prosby jen proto, že jsme mu už za to poděkovali. Od křesťanů to vyžaduje, aby vložili své prosby do Božích rukou s takovou důvěrou, že je na místě mu děkovat za to, že se na něj lze spolehnout ve vděčnosti za jeho přítomnost v životě člověka. To je zdrojem pokoje, nikoliv to, že se už dál není třeba se o nic starat. Bůh není automat na splněná přání, třeba jsou zbožná a nezištná. Člověk má stále tendenci Boha hodnotit na základě lidských kritérií. Je třeba udělat krok do temnoty nevědění, nerozumění, nechápání, přijmout ji jako naši lidskou situaci a spolehnout se na Boží velikost, lásku a moudrost, i když máme jiné představy o tom, co je v dané situaci to nejlepší.
Lk 3,10-18
Lidé se ptali Jana (Křtitele): "Co máme dělat?" Odpovídal jim: "Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně." Přišli také celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se ho: "Mistře, co máme dělat?" On jim odpověděl: "Nevybírejte víc, než je stanoveno." I vojáci se ho ptali: "A co máme dělat my?" Odpověděl jim: "Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, buďte spokojeni se svým žoldem." Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: "Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánku. On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm. V ruce má lopatu, aby pročistil (obilí) na svém mlatě a pšenici uložil na sýpce; plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným." Dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal mu radostnou zvěst.
Jako důsledek obrácení, jehož byl Janův křest znamením, nabádá Jan ty, kdo se ho táží po tom, co mají dělat, aby plnili své stavovské povinnosti. Aby dělali to, co od nich vyžaduje jejich zaměstnání, aby své zaměstnání dělali pořádně a poctivě. A také vyzývá, aby se lidé dokázali dělit o to, co mají navíc, co mohou postrádat, čím mohou druhým prospět. Obrácení se neprojevuje slovy, ale skutky, musí být viditelné v životě. Jinak to není obrácení, změna smýšlení, změna života, ale snění o tom.
Jan pak odmítá dělat ze sebe víc, než je, odmítá se nechat považovat za někoho důležitějšího, než jak je mu dáno v jeho povolání od Boha. Odkazuje na přicházejícího Mesiáše, ale zároveň také varuje, že jeho příchod znamená radikalitu – a na to je třeba se připravit, s tím je třeba počítat. Mesiáš není sladký kamarád, nýbrž někdo, kdo klade na člověka nárok, protože setkání s ním vyžaduje čistotu a upřímnost smýšlení, odvahu k jednání a následování. Jakkoliv je toto setkání náročné, je zároveň radostnou událostí, naplněnou radostnou zvěstí – evangeliem.
