Středa 15. 2. 2023 – 6. týden v mezidobí
Gn 8,6-13.20-22
Po čtyřiceti dnech Noe otevřel okno archy, které udělal, a pustil krkavce. Ten vylétával a vracíval se, dokud nevyschla na zemi voda. (Noe počkal sedm dní) a vypustil holubici, aby viděl, zda opadla voda z povrchu země. Ale holubice nenašla místo, kde by si její noha mohla odpočinout, a tak se vrátila k němu do archy, poněvadž voda byla ještě na povrchu celé země. (Noe) natáhl ruku, uchopil ji a vzal ji k sobě do archy. A tak čekal ještě dalších sedm dní a znovu pustil holubici z archy. Vrátila se k němu večer – a hle, v zobáku měla čerstvý list olivy. Z toho Noe poznal, že už je na zemi málo vody. Přesto čekal ještě dalších sedm dní a pustil holubici, ale ta už se k němu nevrátila. V šestistém prvním roce (Noemova života), prvního dne prvního měsíce vyschla na zemi voda. Noe odkryl střechu, vyhlédl a hle, povrch země už byl suchý. Noe vystavěl Hospodinovi oltář a vzal ze všech čistých zvířat a ze všech čistých ptáků a obětoval celopaly na oltáři. Hospodin dýchal příjemnou vůni a řekl si sám k sobě: „Nikdy už neprokleji zemi kvůli člověku, vždyť smýšlení lidského srdce je od dětství zlé; nikdy už nezahubím všechno živé, jak jsem to učinil. Pokud bude země trvat, bude se střídat setí a žeň, chlad a teplo, léto a zima, den a noc.“
Potopa konečně ustoupila a Noe se svou rodinou a zachráněnými živočichy mohl opustit archu. To první, co Noe po vyjití z archy udělal, bylo postavení oltáře a přinesení oběti Hospodinu, tedy vzdání úcty Hospodinu. Noe se napřed nezačal starat o sebe a zajištění své rodiny, nýbrž vzdal úctu Bohu. Když člověk zažije záchranu v malém nebo velkém, měl by si z Noema vzít příklad.
Hospodin na to reaguje příslibem ochrany a obnovou smlouvy. O člověku si nedělá velké iluze, ale přesto o něj nepřestává pečovat. Bůh žehná životu, nechce záhubu, ale člověk tomu mnohdy nerozumí a ničí to, co je zdrojem jeho života.
Vyprávění o potopě je „sešité“ ze dvou verzí téhož příběhu, což je patrné v různém počtu zvířat, trvání potopy, vypouštění různých ptáků (krkavce a holubice). Zda k zachování obou verzí v jednom vedla redaktora úcta k tradicím nebo něco jiného, je těžké odhalit. V každém případě pozornému čtenáři ty nesrovnalosti neuniknou a jistě si jich byl vědom i autor verze, jež je zachována v bibli. Možná právě takové nesrovnalosti nám ukazují, že ve víře není všechno hladké a zcela logické, ale přesto dává smysl.
Mk 8,22-26
Ježíš s učedníky přišli do Betsaidy. Přivedli mu jednoho slepce s prosbou, aby se ho dotkl. On vzal toho slepého za ruku, vyvedl ho ven z vesnice, dotkl se slinou jeho očí, vložil na něho ruce a ptal se ho: „Vidíš něco?“ On pozvedl oči a odpověděl: „Vidím lidi, vidím je jako stromy – a chodí.“ Potom mu znovu vložil ruce na oči. Tu se mu projasnil zrak, byl uzdraven, takže viděl všechno úplně jasně. Poslal ho domů a řekl: „Ale do vesnice nechoď!“
Ježíš se znovu ujímá člověka, který je na okraji společnosti, bezmocný a závislý na druhých. Jsou to ti druzí, kteří přivádějí slepce k Ježíšovi s prosbou o uzdravení. Tenhle slepý (na rozdíl třeba od toho u Jericha) o Ježíšovi zřejmě neví, nevidí jej, a proto potřebuje, aby ho druzí k němu dovedli. Ježíš jej odvádí ze středu pozornosti a věnuje se mu soukromě. Zajímavé je, že jej uzdravuje jaksi nadvakrát. Zbylá synoptická evangelia nejspíš z tohoto důvodu tento zázrak neuvádějí. Ježíš nechává toho člověka, aby prošel procesem uzdravení. Uzdravování dotykem a pomocí sliny patří k dobovým rituálním zvyklostem při uzdravování, Ježíš tím předává dotyčným něco ze své životní síly (oživení Adama se také dějem dýchnutím). Popis zázraku i závěrečného Ježíšova příkazu neobsahuje ani detaily, ani vysvětlení. Ona procesuálnost uzdravení snad odkazuje i na to, že Ježíš není žádný kouzelník, divotvůrce, nýbrž se daným člověkem zabývá až do jeho konečného uzdravení. Nestojí přitom o žádnou show, o plesající davy, nýbrž se naplno věnuje tomu dotyčnému, a tak také otevírá svou cestu k závěrečnému finále svého působení a života v Jeruzalémě.
