Středa 15. 3. 2023 – 3. týden postní
Dt 4,1.5-9
Mojžíš řekl lidu toto: „Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, které vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Hleď, naučil jsem vás nařízením a ustanovením, jak mně to nařídil Hospodin, můj Bůh, abyste podle nich jednali v zemi, do níž chcete vejít a obsadit ji. Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme. A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji! Jen si dej pozor a buď na sebe velmi dbalý, abys nezapomněl po všechny dny svého života na události, které viděly tvé oči. Ať nevymizí z tvé mysli a nauč jim své syny a syny svých synů!“
Blízký Bůh, to je dědictví židovské náboženské zkušenosti. Mojžíš připomíná vyvolenému lidu před vstupem do zaslíbené země, co je tím konstitutivním základem, tím, čím vyvolený lid může obohatit jiné. Boží ustanovení nejsou břemenem, ale darem, který dovoluje Izraelitům (a tím i nám) být Bohu blízko. Jeho základním úkolem je nejenom na tato ustanovení dbát, ale předávat je jako živou tradici, mít je v živé paměti (v živém vztahu) a vychovávat v nich další generace.
Samozřejmě i dnes řešíme problém, jak předávat dál srozumitelně a jako životné obsahy naší víry. Vztah předat nelze, vztah lze pouze žít, vztah je osobní. Ale aby bylo možné předávat tradici víry, je třeba v ní živě stát, žít z ní. To je věrohodné svědectví. Kdo skutečně žije ze vztahu k Bohu, ten vnímá proměny kontextu, ten neulpívá na liteře a mrtvých tradicích, na formalismu všeho druhu, ale je schopen odvážně posouvat tradice dál.
Text připomíná důležitost paměti, živé paměti, která dokáže uchovávat důležité okamžiky (dobré, radostné i ty těžké) jako součást života, jako formativní zkušenost. Nesmíme zapomínat na to, co vytváří naši identitu, z čeho můžeme žít a co máme předávat dál jako něco velmi cenného.
Mt 5,17-19
Ježíš řekl svým učedníkům: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane. Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání – a třebas i to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký.“
Ježíš rozvíjí v tzv. Horském kázání svá blahoslavenství, tedy jaké postoje má mít jeho učedník, ve výkladech důležitých principů, zakotvených v Zákoně. Svou řeč uvádí vždy tak, že se zdá, že se staví nad Zákon, ale jak je zřejmé z této úvodní pasáže, myslí to jinak. Zákon je darem Božím, proto má trvalou platnost a jednotlivá ustanovení nelze obcházet a nerespektovat. Ovšem to, co nepomine, není ta konkrétní litera (jakkoliv to tak může vypadat), nýbrž smysl oněch ustanovení. Ježíš Zákon neruší, nýbrž se vší vážností odhaluje v něm ukrytou Boží vůli, interpretuje jej v duchu zákonodárce, aby bylo dosaženo toho, co je skutečnou Boží vůlí, tj. svatosti lidí. I Ježíšovi jde o svatost lidí stejně jako farizejům a učitelům Zákona, ale zcela jiným způsobem. Zatímco farizejové a učitelé Zákona se snažili jednotlivá ustanovení Zákona do detailů vyložit tak, aby litera byla do písmene naplněna, a tak bylo dosaženo svatosti jednotlivců i celé pospolitosti, Ježíš apeluje na svědomí člověka a jeho vnitřní smýšlení a jejich očistu ve směru lásky k Bohu a k druhým lidem. Všechna jeho „vyostření“ Zákona jsou ve skutečnosti vodítkem k hlubší reflexi a k přijetí Božího záměru s člověkem. Formalismus ke svatosti, tedy skutečnému společenství s Bohem, nevede.
Ježíš naplňuje Boží zákon zcela a zároveň nutí k reflexi, co toto naplňování v jeho stopách tady a teď znamená, nutí jít do hloubky. Je mnohem snadnější se držet jasných norem, příkazů a zákazů, než promýšlet a zkoumat, co je třeba dělat, a než mít odvahu poznání převést v rozhodnutí a to naplnit. Před formalismem a představou, že člověk vděčí za všechno jen sám sobě, svému rozumu, zkušenosti a vůli, varuje papež František ve své exhortaci Gaudete et exsultate (Radujte se jásejte). Takové jednání vede k likvidaci druhých i vlastního vztahu k Bohu.
