15. 4. 2022 – Velký pátek: Velikonoční triduum

Iz 52,13-53,12

¹³"Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší. ¹⁴Jak mnozí ztrnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem. ¹⁵Avšak on pokropí mnohé pronárody krví, před ním si králové zakryjí ústa, protože spatří, co jim nebylo vyprávěno, porozumějí tomu, o čem neslyšeli.

"Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? ²Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili.³Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. ⁴Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. ⁵Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. ⁶Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. ⁷Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. ⁸Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. ⁹Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. ¹⁰Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. ¹¹Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny. "Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. ¹²Proto mu dávám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky." On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.

Čtvrtá píseň Služebníka Hospodinova je ve starozákonním kontextu jedinečná tím, že mluví přímo o zástupném utrpení a smrti tohoto Služebníka. Ač by se tento text výslovně nabízel k interpretaci Ježíšovy smrti, přes to ho evangelisté tímto způsobem nevyužívají. Ježíš sám svůj osud s největší pravděpodobností takto interpretoval. Tak jak to text uvádí v prorocké vizi, Bůh se ke svému Služebníku Ježíšovi přiznal, oběť jeho života povýšil na prostředek spásy pro celý svět a na důkaz toho jej vzkřísil z mrtvých. Bůh nikdy nenechá toho, kdo ho miluje, pohltit temnotou, i když vysvobození z ní může mít zcela jiný charakter, než si člověk představuje.

Všichni jsme bloudili a bloudíme často jako ovce, postižený je někdo jiný: postava Služebníka v sobě nese všechny ty zmučené dneška. Ale ani ty nejsou Bohem zapomenuti.

Žid 4,14-16; 5,7-9

¹⁴Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. ¹⁵Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. ¹⁶Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.

⁷Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. ⁸Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, ⁹tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy,

Autor Listu Židům nám staví před oči dvě kontrastní polohy Ježíšovy osoby – Ježíš je jedinečným věčným veleknězem, Božím Synem, tedy někým, kdo je naplněn božstvím, kdo nese nejvyšší důstojnost a zároveň přes svoji vznešenost je to člověk, který prochází plností lidského utrpení, o to drastičtějšího, že byl bez hříchu. Ježíš tedy zná až na samé dno lidské utrpení, a proto je možné společně s ním utrpením procházet, utrpení přijmout jako cestu k Bohu, jako cestu podílu na spáse. Není to snadné, ale snadné to nebylo ani pro Ježíše: zápas o přijetí utrpení a smrti v getsemanské zahradě nebyl ničím zdánlivým, lehkým ani rychlým.

Jan 18,1-19,42

Po těch slovech odešel Ježíš s učedníky za potok Cedron, kde byla zahrada; a do ní vstoupil on i jeho učedníci. ²Také Jidáš, který ho zradil, znal to místo, neboť Ježíš tam se svými učedníky často býval. ³Jidáš vzal s sebou oddíl vojáků, k tomu stráž od velekněží a farizeů, a přišli tam s pochodněmi, lucernami a zbraněmi. ⁴Ježíš, který věděl všecko, co ho má potkat, vyšel a řekl jim: "Koho hledáte?" ⁵Odpověděli mu: "Ježíše Nazaretského." Řekl jim: "To jsem já." Stál s nimi i Jidáš, který ho zradil. ⁶Jakmile jim řekl 'to jsem já', couvli a padli na zem. ⁷Opět se jich otázal: "Koho hledáte?" A oni řekli: "Ježíše Nazaretského." ⁸Ježíš odpověděl: "Řekl jsem vám, že jsem to já. Hledáte-li mne, nechte ostatní odejít." ⁹Tak se mělo naplnit slovo: 'Z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem ani jednoho.' ¹⁰Šimon Petr vytasil meč, který měl u sebe, zasáhl jednoho veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ten sluha se jmenoval Malchos. ¹¹Ježíš řekl Petrovi: "Schovej ten meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?" ¹²Vojáci s důstojníkem a židovská stráž se zmocnili Ježíše a spoutali ho. ¹³Přivedli ho nejprve k Annášovi; byl totiž tchánem Kaifáše, který byl toho roku veleknězem. ¹⁴Byl to ten Kaifáš, který poradil židům, že je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid. ¹⁵Za Ježíšem šel Šimon Petr a jiný učedník. Ten učedník byl znám veleknězi a vešel do nádvoří veleknězova domu. ¹⁶Petr zůstal venku před vraty. Ten druhý učedník, který byl znám veleknězi, vyšel, promluvil s vrátnou a zavedl Petra dovnitř. ¹⁷Tu řekla služka vrátná Petrovi: "Nepatříš i ty k učedníkům toho člověka?" On řekl: "Nepatřím." ¹⁸Poněvadž bylo chladno, udělali si sluhové a strážci oheň a stáli kolem něho, aby se ohřáli. I Petr stál s nimi a ohříval se. ¹⁹Velekněz se dotazoval Ježíše na jeho učedníky a na jeho učení. ²⁰Ježíš mu řekl: "Já jsem mluvil k světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagóze a v chrámě, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem neříkal tajně. ²¹Proč se mě ptáš? Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem říkal. Ti přece vědí, co jsem řekl." ²²Po těch slovech jeden ze strážců, který stál poblíž, udeřil Ježíše do obličeje a řekl: "Tak se odpovídá veleknězi?" ²³Ježíš mu odpověděl: "Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?" ²⁴Annáš jej tedy poslal spoutaného veleknězi Kaifášovi. ²⁵Šimon Petr stál ještě u ohně a zahříval se. Řekli mu: "Nejsi i ty z jeho učedníků?" On to zapřel: "Nejsem." ²⁶Jeden z veleknězových sluhů, příbuzný toho, jemuž Petr uťal ucho, řekl: "Cožpak jsem tě s ním neviděl v zahradě?" ²⁷Petr opět zapřel a vtom zakokrhal kohout. ²⁸Od Kaifáše vedli Ježíše do místodržitelského paláce. Bylo časně zrána. Židé sami do paláce nevešli, aby se neposkvrnili a mohli jíst velikonočního beránka. ²⁹Pilát k nim vyšel a řekl: "Jakou obžalobu vznášíte proti tomu člověku?" ³⁰Odpověděli: "Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali." ³¹Pilát jim řekl: "Vezměte si ho vy a suďte podle svého zákona!" Židé mu odpověděli: "Není nám dovoleno nikoho popravit." ³²To aby se naplnilo slovo Ježíšovo, kterým naznačil, jakou smrtí má zemřít. ³³ Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: "Ty jsi král židovský?" ³⁴Ježíš odpověděl:"Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?" ³⁵Pilát odpověděl: "Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?" ³⁶Ježíš řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud." ³⁷Pilát mu řekl: "Jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." ³⁸Pilát mu řekl: "Co je pravda?" Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: "Já na něm žádnou vinu nenalézám. ³⁹Je zvykem, že vám o velikonocích propouštím na svobodu jednoho vězně. Chcete-li, propustím vám tohoto židovského krále." ⁴⁰Na to se dali do křiku: "Toho ne, ale Barabáše!" Ten Barabáš byl vzbouřenec.

Tehdy dal Pilát Ježíše zbičovat. ²Vojáci upletli z trní korunu, vložili mu ji na hlavu a přes ramena mu přehodili purpurový plášť. ³ Pak před něho předstupovali a říkali: "Buď pozdraven, králi židovský!" Přitom ho bili do obličeje. ⁴Pilát znovu vyšel a řekl Židům: "Hleďte, vedu vám ho ven, abyste věděli, že na něm nenalézám žádnou vinu." ⁵Ježíš vyšel ven s trnovou korunou na hlavě a v purpurovém plášti. Pilát jim řekl: "Hle, člověk!" ⁶Když ho velekněží a jejich služebníci uviděli, dali se do křiku: "Ukřižovat, ukřižovat!" Pilát jim řekl: "Vy sami si ho křižujete! Já na něm vinu nenalézám." ⁷Židé mu odpověděli: "My máme zákon, a podle toho zákona musí zemřít, protože se vydával za Syna Božího." ⁸Když to Pilát uslyšel, ještě více se ulekl. ⁹Vešel znovu do paláce a řekl Ježíšovi: "Odkud jsi?" Ale Ježíš mu nedal žádnou odpověď. ¹⁰Pilát řekl: "Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat?" ¹¹Ježíš odpověděl: "Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu." ¹²Od té chvíle ho Pilát usiloval propustit. Ale Židé křičeli: "Jestliže ho propustíš, jsi nepřítel císařův. Každý, kdo se vydává za krále, je proti císaři." ¹³Když to Pilát uslyšel, dal vyvést Ježíše ven a zasedl k soudu na místě zvaném 'Na dláždění', hebrejsky Gabbatha. ¹⁴Byl den přípravy před svátky velikonočními, kolem poledne. Pilát Židům řekl: "Hle, váš král!" ¹⁵Oni se dali do křiku: "Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!" Pilát jim řekl: "Vašeho krále mám dát ukřižovat?" Velekněží odpověděli: "Nemáme krále, jen císaře." ¹⁶Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše chopili. ¹⁷Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. ¹⁸Tam ho ukřižovali a s ním jiné dva, z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed. ¹⁹Pilát dal napsat nápis a připevnit jej na kříž. Stálo tam: Ježíš Nazaretský, král židovský. ²⁰Ten nápis četlo mnoho Židů, neboť místo, kde byl ukřižován, bylo blízko města; byl napsán hebrejsky, latinsky a řecky. ²¹Židovští velekněží řekli Pilátovi: "Neměls psát 'židovský král', nýbrž 'vydával se za židovského krále'." ²²Pilát odpověděl: "Co jsem napsal, napsal jsem." ²³Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly, každému vojákovi díl; zbýval ještě spodní šat. Ten byl beze švů, od shora vcelku utkaný. ²⁴Řekli mezi sebou: "Netrhejme jej, ale losujme, čí bude.!" To proto, aby se naplnilo Písmo: 'Rozdělili si mé šaty a o oděv můj metali los.' To tedy vojáci provedli. ²⁵U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. ²⁶Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: "Ženo, hle, tvůj syn!" ²⁷Potom řekl tomu učedníkovi: "Hle, tvá matka!" V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě. ²⁸Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce naplnilo Písmo, řekl: "Žízním." ²⁹Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. ³⁰Když Ježíš okusil octa, řekl: "Dokonáno jest." A nakloniv hlavu, skonal. ³¹Poněvadž byl den přípravy a těla nesměla zůstat přes sobotu na kříži - na tu sobotu totiž připadal veliký svátek – požádali Židé Piláta, aby odsouzeným byly zlámány kosti a aby byli sňati s kříže. ³²Přišli tedy vojáci a zlámali kosti prvnímu i druhému, kteří byli ukřižováni s ním. ³³Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali, ³⁴ ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. ³⁵A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. ³⁶Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo: 'Ani kost mu nebude zlomena'. ³⁷A na jiném místě Písmo praví: 'Uvidí, koho probodli.' ³⁸Potom požádal Piláta Josef z Arimatie – byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů – aby směl Ježíšovo tělo sejmout z kříže. Když Pilát k tomu dal souhlas, Josef šel a tělo sňal. ³⁹Přišel také Nikodém, který kdysi navštívil Ježíše v noci, a přinesl sto liber směsi myrhy a aloe. ⁴⁰Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem. ⁴¹V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. ⁴²Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko.

Před námi se rozvíjí příběh největšího paradoxu dějin, paradoxu světla a zaslepenosti, hodný antického dramatu, leč na rozdíl od něho historicky skutečný. Pokusme se do něj vstoupit jako jedni z účastníků. Toto drama se opakuje i dnes, není to jen o minulosti.

Dějství první: Ježíš v Getsemanech

Je noc a Ježíš přichází se svými učedníky přes potok Cedron do zahrady. O tom místě ví i Jidáš a přivede tam oddíl vojáků a chrámové stráže. Jidáš však už je ztracen a v dramatu nemá nadále žádnou roli. Je bezvýznamný a neurčuje dění. Jeho polibek je zbytečný. Dění určuje Ježíš sám svou otázkou, koho ten ozbrojený dav hledá, což jen slouží ke zjevení jeho pravé identity. Završuje tak výroky zjevující jeho identitu „Já jsem“ (ego eimi) Ježíš Nazaretský. Stráž i zástup jsou ochromeni a padají v úctě k zemi. Přesto však Ježíše následně zatknou. Bůh se zjevuje v člověku Ježíši, síla tohoto zjevení je natolik mocná, že srazí lidi na kolena, ale nebrání jim toho nedbat a podílet se na zločinu. Ježíš odmítá Petrovu násilnou akci mečem. Drama, která se rozehrává, je naplněním vůle Otcovy, což Petr nechápe. Učedníci mohou odejít, Ježíš dává svůj život k dispozici i za ně. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Nechá se zajmout a odvést. Je tma, ale ono světlo, které přišlo na svět, pohltit nedokáže.

Ježíš na rozdíl od hrdinů antického dramatu nejedná v intencích slepého osudu, nýbrž v poslušnosti lásky vůči Otci.

Dějství druhé: výslech u velekněží Annáše a Kaifáše

Dav odvleče Ježíše k veleknězi Annášovi. Má naspěch. Protagonistou druhého dějství však není ani tak Ježíš jako Petr. Milovaný učedník vezme Petra do veleknězova dvora. A Petr, jenž byl v předchozím dějství plný horlivosti a odvahy (když měl Ježíše za zády), najednou ztrácí půdu pod nohama, zachvátí ho strach o sebe sama a svou přináležitost k Ježíši a skupině učedníků třikrát popře. Je stále tma a do ní se propadá i Petr, chybí mu Ježíšův osvobozující pohled – ten přijde až na sám závěr evangelia. I Petr se ztrácí z děje.

Také před Annášem zůstává Ježíš pánem situace. Brání své působení, neboť jeho vystupování se dálo veřejně a je možné si to ověřit. Proti šikaně ze strany strážce se ohradí. Ačkoliv je vystaven stresu a nátlaku, zachovává si svou důstojnost, což ostře kontrastuje s postavou Petrovou. Ježíš nebrání sebe, ale své poslání; noc ještě neskončila.

Dějství třetí: Výslech před Pilátem

Toto dějství tvoří nejpodstatnější část dramatu až k ukřižování. Jeho protagonistou je vedle Ježíše jako antihrdina římský úředník Pilát, který je v čas svátků jako místodržící v Jeruzalémě.

Je časně zrána, nastává den, v němž Pilát rozehrává podivnou hru, která se stane osudnou jemu i Ježíšovi. Když k němu přivedou Ježíše, dobře ví, že jde o nevinného člověka. Ale jde o mocenskou hru, kdo z koho. Ježíš je jen záminkou, kolečkem v mašinérii zápasu o moc. V rozhovoru Piláta s Ježíšem se objevují dvě zásadní témata: Boží království a pravda; ta se však ve skutečnosti prolínají. Ježíšovým posláním je zjevit pravdu, ona se zjevuje v jeho osobě a skrze jeho osobu jako pravda Boží lásky vůči tomuto světu. Ježíš je králem, králem, který slouží. To přijde Pilátovi natolik směšné, že chce Ježíše osvobodit a tím potvrdit svou svrchovanost, ale dav volá po jeho smrti. Pilát, jemuž na Ježíšovi ani pravdě nezáleží, dá Ježíše zbičovat, vystaví ho posměchu vojáků a pak ho předvede v zuboženém stavu před dav se sarkastickým vyjádřením „Hle člověk!“ Aniž to Pilát tuší, odhaluje svými slovy Boží zjevení – „Slovo se stalo tělem“, a to tělem se vším všudy, s celou bídou lidského údělu. Zmanipulovaný dav včele s představiteli naléhá na Ježíšovu smrt v absurdním paradoxu: Pilát coby reprezentant státní moci má odsoudit Ježíše k smrti podle židovského Zákona, kterým on pohrdá. Rád by se z této – pro něj zbytečné a nesmyslné  - partie, kterou rozehrál, vyzul, ale je pozdě. Po slovech, že se Ježíš vydával za Božího Syna, se znovu snaží zahrát celý výslech do autu a Ježíše propustit. Dav však postaví náboženský problém politicky a propuštění Ježíšovo označí za čin proti císaři. Tím Piláta zažene do úzkých a donutí ho zaujmout jasné stanovisko: nejde o pravdu, ale o moc. A o tu svou se Pilát opravdu bojí, proto Ježíše vydá. Ve skutečnosti mu na něm nijak nezáleží, chtěl ho jen zneužít ve svém odporu vůči Židům. Tak se Pilát chytil do vlastní léčky a pro svou zbabělost a mocichtivost se stal dalším z aktérů zločinu. I on se propadá do tmy, přestože je bílý den. Svou šanci být člověkem, být jednou sám sebou, kterou mu Ježíš opakovaně nabídl, promarnil.

V celém tom dění stojí Ježíš jako skála, o niž se lámou vlny nenávisti, zloby a zbabělosti a tím nutí aktéry přiznat barvu.

Dějství čtvrté: Ukřižování

Ježíš nese svůj kříž až na Golgotu. Sám doslova nese kříž, k jehož nesení vyzýval své následovníky. Předchází je na cestě kříže. Je ukřižován s označením „židovský král“. Onen posměšný nápis opět zjevuje Boží pravdu. Ježíš je králem, avšak jeho království má jiné dimenze než světská moc. Je králem, který dává svůj život za své „poddané“. Je antitypem světského panovníka, který ze svých poddaných kořistí a jejich břemen se nedotýká. Ježíš je vynesl na až na Golgotu, na kříž. Hodina oslavení nastává. V ní je nakonec zbaven i toho posledního, co ještě měl – šatu, který si mezi sebou rozdělí vojáci. To vše se děje ve shodě s Boží vůlí, jak naznačuje soulad se Ž 22. „Hle člověk!“, Syn člověka, Boží Syn! Obnažené lidství dokonává vtělení. Paradox dění dosahuje vrcholu: co bylo výrazem největšího pohrdání, výsměchu a sarkasmu odhaluje nejhlubší pravdu dějin a co se tvářilo jako vítězství, se rozplyne v nicotě.

I v situaci úplné lidské bezmoci na kříži Ježíš myslí na druhé a svěřuje svou matku milovanému učedníku a jeho své matce. I na kříži otevírá Ježíš budoucnost pro druhé, kteří tu zůstávají.

Dějství páté: Smrt a pohřeb

„Dokonáno jest“ jsou v podání Janova evangelia poslední Ježíšova slova. Je završen úkol, který Ježíš ve sjednocení s Otcem z lásky k lidem přijal. Hodina vyvýšení, pro niž přišel, se naplnila. Člověk Ježíš odumírá tomuto pozemskému světu, aby mu otevřel nečekanou budoucnost. I ve své smrti zjevuje podstatu svého poslání a z jeho boku vychází krev a voda – symboly živého společenství s ním skrze křest a eucharistii. Ač Ježíš zemřel jako opovrhovaný zločinec, je mu dopřán důstojný až královský pohřeb. Dva tajní ctitelé Josef z Arimatie a Nikodém zajistí nabalzamování těla a jeho uložení do nového hrobu. Ježíšova smrt jim nečekaně otevírá oči a dodává odvahu k jednání.

I ve své smrti je Ježíš tím, kdo rozhoduje: naplnilo se drama zápasu pravdy a světla s tmou lidské zbabělosti, nenávisti, touhy po moci. Na světlo vyšlo smýšlení lidí. V kříži je vynesen definitivní soud nad světem temnoty. „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“ Je dokonáno, král leží v hrobě, katarze se blíží …. „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ Tma smrti se promění ve světlo života.

Pro zájemce křížová cesta

Křížová cesta 2022

1. zastavení - Pilátův soud

Pilát ví, že je Ježíš nevinný a smrt si nezaslouží. Jeho soud je jen hrou na spravedlnost. Podléhá tlaku zmanipulovaného veřejného mínění, a protože mu jeden lidský život podrobeného národa nestojí za námahu, tak Ježíše vydává jeho nepřátelům. Co je mu po nějakém Židovi! Takových tu přece je!

Ježíš nemá žádného obhájce. Kam všichni zmizeli?

A to je i náš problém. Často se bojíme ozvat proti všeobecnému mínění – ze strachu, z pohodlnosti, z lhostejnosti. Není to snadné, stačí si otevřít internet a hned na nás vypadnou nenávistné sprosté výroky. Jenže pokud se nebudeme zastávat pravdy, bude těch nespravedlivě souzených přibývat. V nich je Ježíš znovu odsuzován, šikanován, ničen posměchem, pomluvami, nenávistí, závistí i zlobou.

2. zastavení - Ježíšův kříž

Zbičovaný, zostuzený, k smrti vyčerpaný Ježíš si má jakou součást trestu, ponížení, na popraviště donést břevno svého kříže, popravčího nástroje. Jaký výsměch vší spravedlnosti a lidské důstojnosti. Co asi cítil, když byl na konci svých sil? Jeho učedníci a příznivci se skrývali někde v davu. Co asi jim táhlo hlavou? „Jako beránek vedený na porážku, jako ovce před stříhači zůstal němý, ústa neotevřel,“ říká prorok Izaiáš o Hospodinově Služebníku. A tato slova se na Ježíši naplnila.

Ježíš nás vyzývá, abychom vzali svůj kříž a šli za ním. Kříže života jsou různé – některé neseme životem bez vlastního zavinění, za některé si můžeme sami. Život bez nich není. Je třeba se naučit trpělivosti v jejich nesení, když je už nemůžeme odložit, nelze se jich zbavit. Není třeba tvářit se, že jsou něčím kladným, ale je zapotřebí učit se od Ježíše důvěře Boha, že on je dokáže proměnit ve smysluplnou cestu, podíl na proměně světa.

3. zastavení - Ježíšův první pád

I pro Ježíše je kříž těžký, došly mu fyzické síly. Padá na zem pod tíhou svého břemene. Možná si sám už jen přeje, aby byl brzo konec. Ví, že není úniku. A kolem zvědavci, kteří si to možná užívají, možná pociťuji soucit, ale nejsou s to pohnout prstem. A někde v zástupu je i jeho trpící matka.

Někdy nám nezbývá nic jiného než přihlížet utrpení někoho, kdo už nemůže dál. Jsme bezmocní, protože to utrpení nelze odejmout. Můžeme vložit osud takového člověka do Božích rukou. Neměli bychom však být nikdy součástí davu, který jen zvědavě přihlíží a hledá senzaci, často i senzaci být při tom, aby to pak s patřičným patosem vykládal dál. Ukázal v televizi.

4. zastavení - Ježíš potkává Pannu Marii

Těžko si představit bolest matky, která jde cestu smrti se svým synem a může jen spolu s ním tiše trpět. I ona je ta ovce vedená na porážku. Ježíš ví o její lásce. Její utrpení dělá to jeho jistě ještě těžší. Maria má sílu vydržet až do konce, doufat proti vší naději, že Bůh jejího Syna neopustil. Neztratila naději, a proto jde, mlčenlivá, věrná, odhodlaná.

Kolik matek dnes v oblastech války a násilí musí unést popravu, smrt, znásilňování a mučení svých synů, svých dětí. Je to šílené pomyšlení. Otevřeme svá srdce pro tuto nekončící bolest světa a prosme za ně, vyprošujme jim sílu jít a žít dál.

5. zastavení - Ježíš potkává Šimona

Konečně i vojákům došlo, že takhle se k cíli nikdy nedostanou a přestalo je bavit ploužit s Ježíšem ulicemi. A tak si vybrali prvního, kdo vypadal použitelně, aby to břevno kříže kus nesl dál. Jmenoval se Šimon a byl původem z Kyrény. On neměl na vybranou, musel se toho úkolu ujmout, i když přicházel unavený z práce na poli. Alespoň chvíle úlevy pro Ježíše.

I nám se občas stává, že na nás připadne úkol, o který nestojíme, v situaci, kdy už máme všeho dost. Jako by nestačilo, že jsme již vyčerpaní. Připadá nám to nespravedlivé a možná i to tak je. Nemůžeme-li se takové situaci opravdu vyhnout, zkusme ji přijmout jako podíl na Ježíšově kříži místo pocitu křivdy. Zkusme být tím Šimonem. V takové situaci nám Bůh zcela jistě dá sílu vydržet.

6. zastavení - Ježíš potkává Veroniku

V zástupu, který jde s Ježíšem, jsou i lidé, kteří jeho utrpení hluboce prožívají. Jsou tam, aby je nesli s ním – mnozí jsou anonymní. Z jejich řady vystupuje jedna žena – tradice ji dala jméno Veronika, resp. Bereniké. Podává Ježíšovi roušku na otření potu. Gesto malé a v celku celého dění zdánlivě bezvýznamné. O pár kapek potu víc nebo míň, stejně je smrt nevyhnutelná. A přece gesto velkého významu, protože je výrazem lásky, která prožívá utrpení spolu s trpícím. A také odvahy vyjít z davu, přiznat se k odsouzenci.

To, že nemůžeme změnit situaci, ještě neznamená, že nemůžeme udělat vůbec nic. Dát druhému, který trpí, pocítit, že jsme s ním, pomáhá víc, než si myslíme. Před utrpením, smrtí a těžkou nemocí druhých máme často pocit jakéhosi studu, zahanbení, a proto se jim raději vyhneme, protože nevíme co říci, co udělat. Je důležité takový pocit překonat, ustát to, a když slova nestačí, protože těch se nám opravdu většinou (naštěstí) nedostává, udělat jakékoliv přátelské gesto. Znamená mnohem víc, než se zdá.

Podle tradice Veronice zůstal na šátku otisk Ježíšovy tváře. Mnohem důležitější je, že jí v srdci zůstal otisk té tváře. A to stane každému, kdo jedná jako ona. Jeho srdce ponese obraz Ježíšovy tváře.

7. zastavení - Ježíšův druhý pád

Šimon z Kyrény se někam vytratil a Ježíš už zase nese svůj kříž sám. A znovu ho tlačí k zemi. Padá. Je na konci sil, ale to stále ještě není konec. Musí se znovu zvednout i s tou tíhou kříže a jít dál. I zvědavci jsou už možná unaveni, protože se to celé vleče.

I neúspěchy a pády patří do našeho života. Člověk by leckdy nejraději už zůstal ležet a touží nebýt. Jenže realita je neúprosná. Musíme vstát a jít dál. Tím se stáváme Ježíšovými následovníky a není důležité, o jakou situaci jde. Pokaždé když znovu vstaneme a jdeme dál, jdeme Ježíšovou cestou. Naše slabosti jsou jeho slabosti, on došel do vítězného konce, proto může jít tuto cestu s námi – nejenom my s ním.

8. zastavení - Ježíš potkává ženy jeruzalémské

Plačky se objeví všude. Ty ženy z Jeruzaléma jsoucí v zástupu to nejspíš myslely zcela vážně. Ježíše jim bylo upřímně líto – takový mladý a schopný člověk a takový konec! Přesto Ježíš jejich zármutek interpretuje jinak. Jeho slova „nade mnou neplačte, plačte nad sebou a nad svými dětmi“ nejsou pohrdáním jejich soucitem, ale odkazem k hlubšímu zamyšlení. Cit, emoce jsou důležité, ale nesmí zůstat u nich. Nestačí se dojímat nad Ježíšovým ponížením a smrtí; jestliže to nevede ke změně postojů, k vnitřnímu obrácení, zůstáváme na povrchu. Ježíš dává sám sebe všanc, jak to předznamenal při své poslední večeři s učedníky, ale totéž čeká od svých následovníků.

Obklopuje nás utrpení světa, utrpení válek, vraždění, násilných aktů, migrace, nestačí to vidět a komentovat, odsuzovat, nýbrž je třeba něco udělat a za zmírnění utrpení druhých aktivně bojovat těmi prostředky, které má kdo k dispozici.

9. zastavení - Ježíšův třetí pád

Konec cesta se blíží, ale Ježíš klesá potřetí. Tenhle nehrdinský, vlekoucí se a nemohoucí muž má být mesiášem, zachráncem, vykupitelem, který vše změní? Nepochybně se znelíbil i Bohu, když je všemi odsouzen a opuštěn – tak to interpretovali ti, kdo byli při tom. Jak snadno ovšem člověk zaměňuje svůj povrchní pohled za poznání Božích záměrů. „³Opovržený a opuštěný lidmi, muž utrpení a znalý bolestí, jako ten, před kterým tvář si zakrývají, opovržený - proč bychom si ho všímali? ⁴Bolesti, jež nesl, však byly naše, naše utrpení vzal na sebe! My jsme se ale domnívali, že je od Boha trestán, bit a pokořen. ⁵On však byl proboden naším proviněním, našimi vinami trýzněn byl; pro naše blaho snášel potrestání - byli jsme uzdraveni jeho ranami!“ (Iz 53,3-5 B21)

Božím cestám často nerozumíme, vidíme jen povrch – a to i na vlastní životní cestě. Potřebujeme hodně trpělivosti i sami se sebou, abychom dokázali jít dál, přestože nás leccos tlačí k zemi. Nemusíme být hrdiny, nemusíme zastírat svou slabost, můžeme ji odevzdat Bohu – stejně jako Ježíš – neboť on jediný „vidí“ dál, hlouběji. On jediný ji může proměnit v sílu, které svět příliš nevěří, a proto ji nechápe.

10. zastavení – Ježíš je svlečen z oděvu a napojen octem

Ježíš a celý zástup jsou na místě. Na Golgotě, popravčím vrcholu. Kůly pro kříž už tu stojí. Akt nejhlubšího lidského pokoření zejména pro Židy: Ježíš je zbaven šatu, jediného vnějšího znamení lidské důstojnosti, a musí sledovat, jak se jeho šat stává předmětem chamtivosti vojáků. Je obnažený a středem posměchu. A přesto stojí nade všemi.

Tímto peklem prošlo v dějinách již mnoho lidí a bohužel stále prochází. Ne všichni dokážou ustát takové situace a mít Ježíšovu vnitřní sílu a odhodlání, věrnost poslání a lásku k druhým. Jejich osobnost se může zhroutit. Ponižovat druhého člověka, ničit jeho lidskou důstojnost, zasahovat ho na jeho citlivých místech je velikým hříchem na samotném Ježíši, neboť on se identifikuje s malými, slabými, bezmocnými.

11. zastavení – Ježíš je přibit na kříž

Dílo lidského hříchu se dokonává: Ježíš je přibit na kříž. Lidský strach, nenávist, pomstychtivost, ty nejnižší lidské pudy jsou na chvíli uspokojeny. Už nás nebude štvát, už bude od něj konečně pokoj. Smrt na kříži byla v antice tou nejhorší, nejpotupnější smrtí. Smrtí otroků, barbarů a vzbouřenců. Lidé se dívají a jejich reprezentanti, jejich mluvčí, se Ježíšovi vysmívají, provokují jeho víru a důvěru v Boha: „Spolehl se na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: ,Jsem Boží Syn‘!“ Tupí ho dokonce i jeden z těch, kdo je spolu s ním ukřižován. A Ježíš přesto prosí o Boží smilování pro ně. Šílené divadlo.

I dnes se dějí popravy jako podívaná pro lidi. Jen když o tom člověk slyší, tak se mu dělá nevolno nad lidskou krutostí, nezakrývaným zlem a nesmyslností zloby. Zlikvidovat druhého člověka je však možné nejen fyzickým násilím. Nejmocnějšími nástroji k tomu jsou pomluva, psychické vydírání, manipulace.

12. zastavení – Ježíš umírá na kříži

„Dokonáno jest.“ Ježíš umírá na kříži. Jeho výkřik „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ je voláním člověka, který poznal nejhlubší temnotu hříchu, smrti, totiž bytí bez Boha, o to temnější, protože sám byl bez hříchu. Otec Ježíše neopustil, ale Ježíš zakusil na sobě to, co znamená skutečná absolutní smrt, tj. ono bytí bez Boha. To byl poslední moment jeho kenoze, jeho „vyprázdnění“ od všech lidských opor. A stal se vítězem nad smrtí, i když fyzicky zemřel, protože svou úplnou vydaností překonal moc hříchu, vstoupil do oné temné prázdnoty smrti a naplnil ji Božím světlem.

Umírání a smrt patří do lidského života. Avšak záleží na tom, jakým způsobem se tak děje. Mohou to být těžké, ale posvátné chvíle, mohou to být však i okamžiky hrůzy, temnoty, násilí. Modleme se za všechny, kdo odcházejí z tohoto světa jako oběti násilí, nesmyslného vraždění, nenávisti, ale i za ty, kdo tyto hrůzy páchají, protože nevědí, že znovu a znovu křižují Ježíše Krista, Pána světa.

13. zastavení - Ježíšovo mrtvé tělo je položeno do klína matky

Nyní má Maria v klíně svého syna, těžké, bezvládné tělo. Jako matka nepochybně trpí, vždyť není pro rodiče nic těžšího než pohřbívat vlastní dítě. Maria se nehroutí, ale skrze svou věrnou lásku a prožitou bolest se stává matkou všech Ježíšových následovníků, všech Božích dětí, všech lidí. Její mateřská láska dostala univerzální rozměr.

Mateřská láska je obrovský dar pro celý svět. Je především Božím úkolem a charismatem každé ženy, ale Maria není jen příkladem pro ženy, nýbrž pro každého člověka, muže i ženu. Milovat a chránit Boží stvoření je posláním pro každého člověka.

14. zastavení – Ježíš je položen do hrobu

Konečně čumilové odešli, je klid. Je možné Ježíše pohřbít. To je to poslední, co mu lze z lidského hlediska prokázat. Pro všechny to znamená tečku za tím vším, konec nadějí. Protože ještě netuší, že právě tohle je novým začátkem. Ježíš je uložen do hrobu a všichni odcházejí, nastává sobota – sobota sobot, protože je sobotou paschy. Zatímco všichni odcházejí, když vykonali, co mohli, smutní a zklamaní, Bůh zasahuje tak, jak to nikdo nečekal. Ale i oni musejí napřed projít „stínem smrti“, aby mohli pochopit, co znamená život v plnosti.

Ježíšův život se mohl mnohým zdát jako fiasko. A přece právě toto „fiasko“ Bůh učinil nástrojem vysvobození. Leckdy i v našem životě Bůh nechává – i přes naše úpěnlivé prosby – dojít věci do úplného konce, prohry, ztráty, až tam, kde už se nemůže ani hnout. Ježíšův příběh nám však ukazuje, že tam, kde končí lidské možnosti, Bůh otevírá novou perspektivu, dává život. Je těžké udržet si naději, když už žádná nezbývá, doufat, proti vší naději, ale je to cesta. Ježíš totiž z toho hrobu vstal a žije: všemu hříchu, zlu, beznaději navzdory.