Sobota 15. 4. 2023 – Velikonoční oktáv
Sk 4,13-21
Když pozorovali Petrovu a Janovu smělost a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli; poznávali je, že bývali s Ježíšem. A když viděli toho uzdraveného člověka, jak tam stojí s nimi, neměli, co by na to řekli. Poručili jim, aby odešli ven z velerady, a radili se mezi sebou. Říkali: „Co máme učinit s těmito lidmi? Všem obyvatelům Jeruzaléma je jasné, že se skrze ně stalo zřejmé znamení, a my to nemůžeme popřít. Ale aby se to ještě více nerozšířilo mezi lid, pohrozme jim, ať již k nikomu nemluví v tomto jménu.“ Zavolali je a přikázali jim, aby vůbec veřejně nemluvili ani neučili v Ježíšově jménu. Petr a Jan jim odpověděli: „Posuďte, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás více než Boha. Neboť my nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ Oni jim pohrozili a propustili je, protože nenalézali nic, zač by je potrestali, a to kvůli lidu, neboť všichni oslavovali Boha za to, co se stalo.
Předním jeruzalémským představitelům nakonec nezbývá než všechny propustit. Pokoušejí se sice ještě uplatnit svou moc a zakazují apoštolům mluvit o Ježíšovi, zvěstovat evangelium, ale vcelku neúspěšně. Petr jim na jejich nátlak odpovídá důležitou větou, že je důležitější poslouchat Boha než lidi, byť vysoce postavené s oficiální autoritou, která si navíc činí nárok na reprezentování Boží vůle. Jde o důležitý princip pro jednání následovníka Ježíšova, ale není tak jednoduché jej uplatňovat v praxi. V situaci apoštolů se to ve zpětném pohledu zdá jednoznačné, ale v běžném životě je vždy třeba dobře zkoumat, zda jde opravdu o věc Boží, a nikoliv o mou osobní, o mou umanutost. Pokud ovšem je zřejmé, že člověk musí hájit věc Boží, pak je třeba to dělat, a to i s vědomím možných následků. Ty většinou nejsou příjemné.
Petr zdůrazňuje, že nemohou nemluvit o tom, co je pro jejich život zásadní, tedy že nemohou přestat svědčit. To by mělo platit i o nás, i když to nemusí mít podobu řeči. Není možné přestat být svědkem (martyrem), protože jedině tak zůstává víra živá a tradovatelná. To že chrámoví představitelé nakonec kapitulovali, nebylo jen zásluhou neohroženosti apoštolů, ale také součinností zástupu. Ve společenství je síla, která dokáže zastavit i ty, kterých se jednotlivec musí obávat.
Mk 16,9-15
Ráno prvního dne týdne, když Ježíš vstal, ukázal se nejprve Marii Magdalské, od níž kdysi vyhnal sedm démonů. Ona šla a oznámila to těm, kteří byli s ním a kteří teď plakali a truchlili. A oni, když uslyšeli, že opět žije a že ho spatřila, neuvěřili. Potom se v jiném způsobu ukázal dvěma z nich cestou, když šli na pole. A oni odešli a oznámili to ostatním, ale ani těmto neuvěřili. Nakonec se ukázal Jedenácti, když byli u stolu; pokáral jejich nevěru a tvrdost srdce, protože neuvěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného «z mrtvých». A řekl jim: „Jděte do celého světa a vyhlaste evangelium všemu stvoření.
Čtení z evangelia je z tzv. delšího závěru Markova evangelia. Markovo evangelium původně končilo veršem „Vyšly a utekly od hrobky; zmocnilo se jich totiž třesení a byly zcela bez sebe. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.“ (Mk 16,8), tedy zprávou o ženách u prázdného hrobu, který po setkání s andělem kvapně a s posvátnou hrůzou opustily. Protože to nejspíš připadalo dalším tradentům a opisovačům evangelia příliš tvrdé a nedokončené, přidali k tomu různé závěry. Ten delší (16,9-20) se stal kanonickou, tedy inspirovanou součástí evangelia. Jeho autor shrnul do několika veršů zprávy o setkání se zmrtvýchvstalým Pánem, jež známe z dalších textů (Lk, Jan, Sk, Mt). Jakýmsi mottem tohoto úryvku je, že učedníci nejsou s to uvěřit zprávám o Ježíšově zmrtvýchvstání, až nakonec je musí sám Ježíš pokárat. Tento moment je v duchu Markova evangelia, protože v něm jsou učedníci líčeni jako poměrně nechápaví. Tak jsou charakterizováni i zde.
V pochopení něčeho nového člověku většinou brání jeho předsudky, jeho nezlomné přesvědčení o tom, jak věci mají být, co je možné a co ne, ale také neochota přijmout nové a lenost překonávat své zkušenosti, poznatky, vědění. Stejně jako v závěru Matoušova evangelia jsou i zde učedníci vysláni hlásat evangelium po celém světě. Platí to i dnes, i když se formy hlásání a situace ve světě za 2000 let značně proměnila. Jde však i o to, zda nám zvěst evangelia ještě připadá tak důležitá, abychom se pro ni nasazovali, zda je pro nás evangelium tak dobrou zprávou, že jsme ochotni ji sdělovat dál. Církev je povolána k hlásání evangelia, což znamená, že musí vyjít ze sebe, přestat se zabývat do nekonečna sama sebou, řešit žabomyší spory a technikálie. A hlásat to, oč jde, k čemu je povolána, jazykem lidí 21. století, což znamená, že tomu musí sama napřed dobře rozumět. Je důležité, abychom sami věděli, čemu věříme, o čem evangelium jako radostná a dobrá zvěst je, co nám přináší do života.
