Pondělí 15. 5. 2023 – 6. týden velikonoční

Sk 16,11-15

Vypluli jsme z Troady a jeli jsme rovnou na (ostrov) Samotráké, druhý den do Neapole (v Makedonii) a odtamtud pak do Filip. Je to přední město v té makedonské oblasti a římská osada. V tom městě jsme se zdrželi několik dní. V sobotu jsme vyšli za bránu k řece, kde jsme mysleli, že je modlitebna. Posadili jsme se a mluvili jsme k ženám, které se tam sešly. Poslouchala nás také jedna žena, jmenovala se Lýdie. Byla to obchodnice s nachovými látkami z města Thyatir, ctitelka Boha. Pán jí otevřel srdce, takže pozorně naslouchala Pavlovým řečem. Když přijala křest ona i její rodina, prosila: „Jestliže mě považujete za věřící v Pána, pojďte bydlet do mého domu.“ A přinutila nás k tomu.

Apoštol Pavel na své tzv. druhé apoštolské cestě se dostává do Řecka a zastaví se na nějaký čas v městě Filipy, což bylo důležité město v provincii Makedonie. S křesťany, kteří tam vytvořili díky jeho působení křesťanskou obec, měl Pavel, jak je zřejmé z jeho listu do Filip, velmi úzké přátelské vztahy. Z líčení Skutků je pozoruhodné, že základ této obce položily ženy, které Pavel se svými průvodci (hlavně Silou a Timotejem) svým kázním oslovili. Jednou z nich byla Lýdie, patřící do kategorie bohabojných (ctitelů Boha), obchodnice s látkami. Ta jim v nedalekém městě Thyatiry poskytla zázemí ve svém domě. Jde o ženu, která byla ekonomicky aktivní, nejspíš poměrně bohatá (vlastnila dům a obchod), a „šéfovala“ své rodině, takže křest s ní přijala i celá rodina. Díky takovýmto osobám, ženám i mužům, manželům, jako byli např. Priska a Akvila, rodinám, se mohlo evangelium šířit. Bez takového zázemí by misijní činnost byla stěží možná. Rodiny jsou pro církevní společenství nezbytným zázemím, bez nich a bez velkorysosti jejich lásky vzájemné i vůči okolí je církev neživotná. Ony jsou těmi, které z lidského hlediska zajišťují pro církev budoucnost.

Jan 15,26-16,4a

Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, protože jste se mnou od začátku. To jsem k vám mluvil, abyste neodpadli. Vyloučí vás ze synagogy, ano, přichází hodina, kdy každý, kdo vás zabije, bude si myslet, že tím uctívá Boha. Budou tak jednat, protože nepoznali Otce ani mne. Ale toto jsem vám pověděl, abyste si – až jednou ta chvíle přijde – vzpomněli na to, že já jsem vám to řekl.“

Ježíš v Janově evangeliu pokračuje ve svých proslovech k učedníkům, kde jim dodává odvahu do budoucnosti a ujišťuje je, že přes jeho odchod (smrt) nezůstanou bez pomoci. Duch svatý, Duch pravdy, o něm vydá svědectví, to znamená, že jim dá do hloubky pochopit, kdo Ježíš opravdu je, jaká je podstata vztahu mezi Ježíšem a Otcem i jaký smysl měl jeho příchod na zem i jeho smrt (odchod k Otci). Je třeba mít na paměti, že pro autora Janova evangelia je vtělení Syna stejně důležité jako jeho výkupná smrt. Jedno bez druhého nelze myslet. Duch sv. uvede učedníky do celé pravdy, do pravdy spásy světa skrze lásku, jež se nebojí oběti. O ní mají svědčit, protože ji skrze dar Ducha pochopí, a to slovem i životem. To platilo tehdy a platí to i dnes, protože onen Přímluvce nebyl dán jen na začátku, ale je zde stále. Pokud jsme ochotni mu naslouchat, uvádí i dnes do plnosti pravdy o Boží lásce. Říká to ovšem jiným způsobem než před 2000 lety, ale říká to stále. V biblické mluvě někoho poznat znamená vejít s ním v intimní společenství.

Vydávat svědectví je tím základním úkolem církve i každého jejího člena. Svědectví je třeba vydávat o smyslu víry, o naději, o možnosti lásky i odpuštění, o možnosti nového začátku, o nekonečné Boží lásce… Odpad v dnešní době u nás se neděje kvůli pronásledování, nýbrž kvůli zvěcnění víry a nedostatku intimního vztahu k Bohu. V leckterých evropských zemích lidé odcházejí z církve (což ještě neznamená, že přestávají věřit a žít z evangelia), protože jsou nespokojeni s tím, co se děje a jak na to (místní) církevní autorita reaguje. U nás oficiálně z církve nikdo neodchází, nedeklaruje, že vystupuje z církve, nýbrž se o ni přestane zajímat, vytvářet s druhými církevní společenství. Důvody bývají různé: vážné i malicherné, egoistické… Někdy je třeba odejít, protože člověk nemůže předstírat donekonečna svou loajalitu nebo být neustále za černou ovci, ale většinou odchod nic neřeší, bývá jen únikem, neochotou se angažovat, řešit problémy, ustát kritiku, nepřátelství, negaci…