Úterý 15. 6. 2021
2 Kor 8,1-9
Bratři, podáváme vám zprávu, jakého projevu Boží přízně se dostalo církevním obcím v Makedonii: navštívilo je sice těžké soužení, ale byli přitom plní radosti, a přesto, že jsou tak velice chudí, velkodušně se projevilo jejich dobré srdce. Mohu to dosvědčit, že udělali všechno, co mohli, ano ještě více, než mohli, a sami od sebe a velmi naléhavě prosili o milost, aby se směli zúčastnit na dobročinném díle k podpoře křesťanů. Udělali více, než jsme čekali: už napřed sami sebe odevzdali Pánu a nám, protože Bůh to chtěl. A proto jsme vybídli Tita, aby i toto dílo lásky u vás dokončil, jak s tím už dříve začal. Nuže, jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky. Neříkám to jako rozkaz, ale chtěl bych na horlivosti druhých vyzkoušet, že také vaše láska je pravá. Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.
V Listu Galaťanům mluví Pavel o důležitosti sbírky pro chudé křesťany v Jeruzalémě, o jejím průběhu pak mluví v listech do Korinta; zejména v Druhém listu Korinťanům jsou sbírce věnovány dvě kapitoly a v Listu Římanům mluví o závěru, o svém úmyslu odjet se sbírkou do Jeruzaléma. Jde o praktickou záležitost církevní solidarity. Ačkoliv jednotlivé obce byly víceméně nezávislé, přece z této Pavlovy akce na podporu obce v Jeruzalémě je zřejmé, že od počátku existuje provázanost a vědomí sounáležitosti. V dnešním globálním světě toho o potřebách druhých víme mnohem víc, de facto tak mnoho, že tím člověk může být zahlcen a nakonec neudělá nic. Nelze pomoci všem, potřeby jsou nekonečné, ale tento Pavlův apel na velkorysost Korinťanů může být výzvou i pro nás, abychom vnímali potřeby jiných a uvažovali o tom, kde a jak můžeme konkrétně pomoci. Na rozdíl od chudé vdovy dáváme či můžeme dávat vesměs ze svého přebytku. Ale nejde jen o peníze, dnes je možná mnohem důležitější čas a pozornost.
Mt 5,43-48
Ježíš řekl svým učedníkům: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního‘ a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete jen své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané? Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec."
Tuhle Ježíšovu výzvu zná snad každý. To sice neznamená, že by byl každý ochotný se jí řídit (kdyby ano, vypadal by náš svět jinak). Co znamená milovat nepřátele? Rozhodně to neznamená nějakou citovou náklonnost, k níž by se člověk měl uměle nutit. Milovat nepřátele znamená respektovat jejich lidskou důstojnost, vidět v nich lidi a eventuálně se i modlit upřímně za jejich dobro. Bůh je ve své lásce a přízni nestranný, a když se člověk chová s úctou jen k těm, z nichž může mít nějaký prospěch, od nichž může očekávat nějakou pozitivní odezvu, pak jen rozšiřuje svůj egoismus na širší skupinu lidí. Je pozoruhodné, že člověk může být dokonalý jako Bůh, tedy milovat nepřátele a přát jim dobro není něco, co by přesahovalo lidské síly.
Učím se žehnat (modlit se o požehnání) speciálně lidem, kteří mne, jak se říká, „nemusí“, o nichž vím, že jim vadím, že mají ke mně negativní vztah. Pomáhá to především mně samé, je to osvobozující.
