Neděle 15. 9. 2024 – 24. neděle v mezidobí
Iz 50,5-9a
Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen. Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně! Hle Pán, Hospodin mi pomáhá! Kdo mě odsoudí?
Služebník Hospodinův zůstává ve službě, i když mu to přináší obtíže. Hospodin mu otevřel ucho, dal mu pochopit, jak se věci mají. A on to přijal, přestože věděl, že ho čeká odpor. Neutíká před konfrontací s odpůrci, kritiky i nepřáteli. Jeho oporou je důvěra v Hospodina, a to i v situaci, kdy se všechno obrací proti němu. Služebník Hospodinův se dokáže obrnit proti nespravedlnosti, protože věří, že Bůh ho neopustí, že naplní svůj úkol. Zřejmě bezejmenný prorok, pokračující ve stopách historického proroka Izajáše, v babylonském zajetí, tedy o víc než 150 let později, snáší takový úděl, který zde líčí. Své poslání však nemůže a nechce opustit, i když naráží na nepochopení a odpor, možná i nenávist lidí. Frustrovaní lidé jsou schopni lecčeho. To ho však nemůže odradit od věrnosti vůči Hospodinu a úkolu, který přijal.
Tato slova z knihy Izajáš, z její druhé části, napsané v babylonském exilu, se zcela naplnila na Ježíši Kristu, ale jsou výzvou pro každého Božího služebníka.
Postava Hospodinova Služebníka v druhé části knihy Izajáš má mesiánské rysy. Židé ji interpretují ve smyslu kolektivního mesianismu, tedy, že je jí míněn Izrael, křesťané ji vztahují na Ježíše Krista. V Matoušově evangeliu se při výslechu u velekněze objevuje tato scéna (Mt26,67n): Pak mu začali plivat do tváře a bít ho pěstmi. Jiní ho tloukli holemi a říkali: „Prorokuj nám, Mesiáši, kdo tě udeřil?“, která nápadně připomíná právě osud Hospodinova Služebníka.
Jak 2,14-18
Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se“ – ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je (jim) to platné? Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: „Ty máš víru a já mám skutky. Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru.“
Zbožné řeči jsou k ničemu, když nejsou spojeny s praktickým zájmem o druhého. Víra hlásaná pouze ústy a nenaplňovaná životem neoslovuje ani Boha ani lidi. Je k ničemu, mrtvá, jak říká autor. Víru je třeba zhmotnit angažovaností pro dobro, solidaritou s těmi, kdo potřebují pomoc.
Autor tu reaguje na špatně pochopená slova apoštola Pavla, který tvrdil, že jedině víra, nikoliv skutky může vést ke spáse. Měl ovšem na mysli jiné skutky než autor Listu Jakubova. Jemu šlo o rituální předpisy, které oddělovaly Židy a nežidy, skutky podle předpisů Zákona. Pokud jde o praktické projevy víry, tak by Pavel s autorem Jakubova listu vřele souhlasil. Dnešní svět je obzvlášť citlivý na jednotu víry a skutků.
Mk 8,27-35
Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: „Za koho mě lidé pokládají?“ Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš!“ Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých.A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“
(Ježíš) si zavolal lidi i své učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“
Ježíšovi současníci vnímali, že Ježíš není jen tak někdo, ale stále nerozuměli tomu, kým vlastně je. Petr jménem učedníků vyznává, že Ježíš je Mesiáš. Nejspíš ale očekával, možná v trochu spiritualizovanější podobě, to co jiní v té době v Palestině. Mesiáš a utrpení – to nešlo Petrovi do hlavy; taková představa i jemu (a s ním těm dalším) připadala nemožná. Mesiáš přece prosadí Boží vládu a Ježíš svými pozoruhodnými činy, divy a odvážnými skutky, svým učením a mocným slovem to přece ukazuje. Proč tedy utrpení a smrt? Ježíš však jeho myšlení odmítá jako příliš lidské, příliš orientované na bezprostřední realitu. To jen dokazuje, že Petr sice říká pravdu, ale úplně nerozumí tomu, co říká. Interpretuje si to po svém.
Ani my nejsme se svými otázkami daleko od Petrova myšlení. Když je Bůh v Ježíšovi tak mocný, tak proč….? Ježíš na to reaguje tím, že Petrova slova odmítá a posílá ho tam, kam patří, totiž za sebe (v originále je „jdi/postav se za mne, satane-pokušiteli). Odpověď na otázky je možné najít pouze na cestě následování, a ta není procházkou růžovým sadem. Ježíšova slova jsou vážná a důrazná. Aby je však člověk opravdu vzal vážně, musí změnit (stejně jako to Ježíš požadoval po Petrovi) svou perspektivu. Nejde jen o utrpení, problémy a možnou násilnou smrt, jak Ježíšova slovy naznačují, nýbrž o radikální odhodlání vzít evangelium vážně a mít ochotu dát sebe sama k dispozici v angažovanosti pro dobro.
