Sobota 16. 1. 2021
Žid 4,12-16
(Bratři!) Boží slovo je (plné) života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před Bohem mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat. Máme tedy vynikajícího velekněze, který prošel až do (nejvyššího) nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme (svého) vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy (se nedopustil) hříchu. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.
Před Bohem a jeho nárokem na člověka se nelze ukrýt. Před Bohem bude každý stát se svou zodpovědností za svůj život a jeho naplnění. Boží slovo není zde ztotožněno s textem, nýbrž jde o Boží výroky na soudu. Samozřejmě Boží slovo-Písmo tu může hrát důležitou roli, protože nabízí člověku cestu a nastavuje mu zrcadlo, ale silné je tím, že za ním stojí Bůh. Tento výrok by mohl znít až hrozivě, kdyby nenásledovalo ujištění, že se tohoto soudu nemusíme bát, pokud budeme spoléhat na Ježíše, Božího Syna. Zatímco starozákonní velekněz byl od lidí oddělen kvůli zachování kultické čistoty a svatosti, Ježíš naopak se solidarizuje s lidmi, protože prošel veškerou tíží lidského života, všemi obtížemi, strádáním a utrpením, ale nikdy se nezpronevěřil Bohu (nedopustil se hříchu). Je tedy s lidmi spojen svým lidstvím a zároveň je pro ně „k dispozici“ u Božího trůnu, tedy v Boží jsoucnosti.
Mk 2,13-17
Ježíš znovu vyšel k moři. Všechen lid přicházel k němu a on je učil. Když šel dál, uviděl Alfeova syna Léviho, jak sedí v celnici. Řekl mu: "Pojď za mnou!" On vstal a šel za ním. Když pak byl (Ježíš) u stolu v jeho domě, mnoho celníků a hříšníků zaujalo místo u stolu s ním a s jeho učedníky; bylo totiž mnoho těch, kdo ho následovali. Když učitelé Zákona z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, řekli jeho učedníkům: "Proč jí s celníky a hříšníky?" Ježíš to zaslechl a řekl jim: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky."
Ježíš jde ke Genezaretskému jezeru (moři) a tam na břehu učí své posluchače, kdo je Bůh, hlásá evangelium. Cestou si všimne celníka a povolá ho. Zatím evangelista vyprávěl, jak povolal dvojice bratří – rybářů, tedy lidí, kteří se živili náležitě a nepatřili k úplné chudině ani k úplným nevzdělancům, tedy lidi řádné s jistým společenským respektem. Teď však Ježíš povolává do svého nejužšího okolí jako svého spolupracovníka osobu společensky značně deklasovanou, celníka. Celníci byli považováni za šizuňky a kolaboranty, dnes bychom řekli tak trochu korupčníci a bezcharakterní pragmatici. A ještě s nimi sdílí společenství stolu, když Lévi uspořádá hostinu. To už bylo pro zákoníky, zejména z farizejské strany, příliš. Jenže ani nemají odvahu o tom s Ježíšem mluvit osobně, tak to vezmou přes učedníky. Ježíš jejich námitky odrazí tím, co je podstatou jeho evangelia: Boží království je pro všechny, Bůh má zájem o každého člověka, ať je jakýkoliv, a já jsem přišel, abych jim tuto perspektivu nabídl.
Celník Lévi je příkladem člověka, který rozpozná znamení času pro sebe, kairos, a neváhá opustit minulost, zajištěnou existenci a jít za Ježíšem. Je z něho tak nadšen, že uspořádá hostinu. Za Ježíšem se táhnou lidé, kteří v dobré společnosti těžko hledají své místo, protože on jimi nepohrdá, on je bere vážně, on se jim dává. Kéž by církev dokázala jít v Ježíšových stopách! Není to o idealizaci lidí na okraji společnosti, nýbrž o vědomí důstojnosti každého člověka, o ochotě vnímat lidi na okraji jako sobě rovné. „Nesuďte a nebudete souzeni!“
