16. 1. 2022 – 2. neděle v mezidobí

Iz 62,1-5

Kvůli Siónu neumlknu, kvůli Jeruzalému neutichnu, dokud jeho spravedlnost nevzejde jak světlo, dokud se jeho spása nerozhoří jak pochodeň. Tu národy uvidí tvou spravedlnost a všichni králové tvou slávu. Obdaří tě novým jménem, které určí Hospodinova ústa. Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha. Nebudeš se již nazývat "Opuštěná" a tvá země "Osamělá". Tvým jménem bude "Mé zalíbení je v ní" a jméno tvé země "V manželství daná", neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostane muže. Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvoji synové. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh zaraduje z tebe.

V závěrečné části knihy Izajáš prorok oznamuje začátek nové etapy – vyvolený lid symbolizovaný Siónem a Jeruzalémem znovu bude požívat Hospodinovy přízně. Nové jméno symbolizuje změnu postavení, změnu identity: z nemilované, opuštěné a osamělé se stane milovaná, přijatá, vdaná. Autor si tu vypůjčuje obrazy ze snoubenecké a manželské lásky, z trvalého svazku mezi mužem a ženou. Bůh znovu navštíví svůj lid.

1 Kor 12,4-11

Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Jednomu totiž Duch dává dar moudrosti, jinému zas tentýž Duch poskytuje poznání, jinému se opět dostává víry od téhož Ducha, jiný zase má od téhož Ducha dar uzdravovat, jiný konat zázračné skutky, jiný promlouvat pod vlivem vnuknutí, jinému zase je dáno, aby dovedl rozeznávat, jakým duchem se co nese, jiný může mluvit rozličnými (neznámými) jazyky a jiný zase má dar, aby uměl vykládat, co tím jazykem bylo řečeno. To všechno působí jeden a týž Duch. On vhodně přiděluje každému zvlášť, jak chce.

Známá pasáž z 1. listu Korinťanům hovoří o církvi jako ústrojném organismu. V Korintu se totiž členové obce mezi sebou přeli, ba možná hádali a navzájem na sebe nevražili, kvůli různým darům Ducha, charismatům. Různí lidé jsou různě obdarováni, ale žádný dar není určen k soukromé potřebě obdarovaného, nýbrž k budování společného díla, obce. Pavel tu vypočítává různé dary, vesměs zvláštní a nápadné, ale jejich důležitost nespočívá v tom, že vyvolávají senzaci, nýbrž v tom, že mohou sloužit k dobru. A pak nezáleží na tom, jaký dar kdo má, ba ani na tom, zda je to dar nápadný nebo zcela „obyčejný“. Všechny jsou od Boha, všechny mají sloužit ve jménu Ježíše Krista a ve všech je přítomný Duch.

Tenhle Pavlův apel na zaměření ke službě, na povolání křesťana využívat osobní dary ve prospěch celku, a nikoliv ke své slávě a vyvyšování se nad ostatní, k poměřování se s ostatními, neztratil nic ze své aktuálnosti.

Jan 2,1-12

Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: "Už nemají víno." Ježíš jí odpověděl: "Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina." Jeho matka řekla služebníkům: "Udělejte všechno, co vám řekne." Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování (předepsanému) u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. Ježíš řekl (služebníkům): "Naplňte džbány vodou!" Naplnili je až po okraj. A nařídil jim: "Teď naberte a doneste správci svatby!" Donesli, a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno - nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří čerpali vodu, to věděli - zavolal si ženicha a řekl mu: "Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle." To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili. Potom se odebral se svou matkou, se svými příbuznými a učedníky do Kafarnaa, ale zdrželi se tam jen několik dní.

Ježíš v Janově evangeliu začíná svou veřejnou činnost zázrakem v Káně Galilejské, a to při příležitosti obyčejné svatby. Ježíšův první veřejný zázrak, první znamení, jak jej charakterizuje autor evangelia, je vlastně velmi nenápadný a vztahuje se na obyčejné věci: není to uzdravení, není to vyhánění zlého ducha, není to kříšení z mrtvých, není to veřejné rozmnožení chlebů pro tisícové davy, ale nenápadné doplnění chybějících zásob vína, jehož si mohli všimnout jen bezprostřední aktéři: matka, učedníci a služebníci. Velká znamení ještě přijdou, ale zde je Ježíš na svatbě a zachrání její zdar. Kdyby nezasáhl, žádná katastrofa by se neděla, jen novomanželé a jejich rodiny by měli ostudu. Té drobné kolize si jako první všímá Ježíšova matka, žena, jejímuž pohledu neujde prekérnost situace a rozhodně se, plna důvěry ve svého syna, zasáhnout.

Bůh je štědrý a pozorný, a to skrze Ježíše a jeho matku. Bůh je štědrý a pozorný a může to projevovat i skrze nás, skrze lidi, kteří v něj důvěřují. Důležité je, abychom my dokázali být pozorní k nouzi druhých, abychom si všímali toho, co potřebují, a taktně jim dokázali pomoci, taktně dovolili Bohu, aby skrze nás jednal.