Středa 16. 10. 2024 – 28. týden v mezidobí

Gal 5,18-25

Bratři! Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem. K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to (ještě jednou): lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království. Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti takovým věcem se nestaví žádný zákon. Ti, kdo (náležejí) Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi. Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!

Pavel tu uvádí jako kontrast dva katalogy: katalog neřestí a katalog ctností. Neřesti jsou v jeho podání důsledkem egoistického chování (Pavel mluví o těle, ale nemá tím na mysli fyzickou tělesnost člověka), ctnosti pak projevem náležení Bohu, vedení Duchem. Takovéto katalogy neřestí i ctností byly v antice obvyklým literárním žánrem a sloužily k etickému napomínání. Pavel však jednání křesťana spojuje se svobodou, k níž byl člověk osvobozen Kristem. To je ona svoboda, jejímž plodem je víra projevující se láskou. Být křesťanem znamená růst v nesobeckosti, přetvářet svou sebestřednost v aktivní zájem a starost o druhé lidi. Máme svobodu k dobru, k lásce, k radosti, k pokoji, k nezištnosti… Je to svoboda plynoucí ze vztahu, nikoliv jen svoboda volby.

Lk 11,42-46

Pán řekl: „Běda vám, farizeové! Odvádíte desátky z máty, z routy a z každé zeleniny, ale nedbáte na spravedlnost a lásku k Bohu. Tohle jste měli dělat, a tamto nezanedbávat. Běda vám, farizeové! Máte rádi přední sedadla v synagogách, a když vás lidé pozdravují na ulicích. Běda vám! Jste jako neznatelné hroby, a lidé, kteří přes ně chodí, to nevědí.“ Jeden ze znalců Zákona mu na to řekl: „Mistře, když takhle mluvíš, urážíš i nás!“ On odpověděl: „Běda i vám, znalcům Zákona! Uvalujete na lidi břemena, která sotva mohou unést, a sami se těchto břemen nedotknete ani jedním prstem.“

Ježíš v Lukášově podání pokračuje v kritice formalisticky pojaté úcty k Bohu. Je třeba respektovat stanovená pravidla, ale to samo o sobě nestačí. Je třeba napřed ctít Boha v tom nejzákladnějším, a to ve vztahu k člověku, který je Božím obrazem, a mít k Bohu hluboký vnitřní vztah. Ten se tak jako tak musí vždy zároveň odrážet ve vztahu k druhým lidem. Projevy náboženské úcty nesmějí sloužit jako prostředek vyvyšování se nějakého člověka, zejména „náboženského profesionála“. Náboženskou moc, ať už je postavena na úřadu nebo vzdělání a znalostech, nelze zneužívat k vlastnímu povyšování, k manipulaci s druhými, k vlastnímu prospěchu a obohacování. Autorita v náboženském (ale i civilním) společenství je povoláním ke službě druhým, ke službě celku. Pokud tomu tak není, je hodna odmítnutí, jak to i Ježíš ukazuje.