Sobota 16. 11. 2024 – 32. týden v mezidobí
3 Jan 5-8
Můj drahý (Gáje), jednáš, jak se sluší na věrného (křesťana) ve všem, co prokazuješ bratřím, a to i cizím. Ti veřejně ve shromážděních věřících mluvili o tvé lásce. A bude to od tebe pěkné, když je (zase tak) vybavíš na cestu, jak je to hodné Boha. Neboť se vydali na cesty pro (Ježíšovo) jméno a neberou nic od pohanů. Je to přece naše povinnost, abychom se takových lidí ujímali. Tak budeme mít účast v jejich práci při (hlásání) pravdy.
Pohostinnost je jedním z důležitých kroků k navázání hlubších kontaktů. Je výrazem zájmu o druhého, solidarity s ním i podílem na jeho životním poslání. Privatizace života je výrazně negativním rysem západní společnosti. Raně křesťanští misionáři podobně jako příslušníci esejců se spoléhali především na pomoc od souvěrců, protože na tuto pomoc byli ve světě, jenž byl zcela jinak nastaven, odkázáni. Dnes má tato pohostinnost i jiné podoby než jen přijetí do domu, ale je stále nutná – pohostinnost a štědrost jsou velikým zdrojem štěstí a radosti. Lidský rozum u toho nemusí přijít zkrátka, jak by se mohlo zdát. Apoštol Pavel píše v 2 Kor 9,7: „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí nebo z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘“. List Židům, když mluví o pohostinnosti, tak odkazuje na příběh Abraháma, který s velkou pohostinností přijal poutníky, aniž tušil, že je to Bůh sám. A naplnilo se mu zaslíbení – narození syna. „Nezanedbávejte pohostinnost; vždyť skrze ni někteří nevědomky pohostili anděly.“ (Žd 13,2).
Evangelium – Lk 18,1-8
Ježíš pověděl svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: `Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.‘ „A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“
Je třeba se stále modlit a neochabovat. Copak potřebuje Bůh, abychom stále dokola opakovali své prosby? Podle tohoto podobenství s neodbytnou vdovou a liknavým soudcem to tak téměř vypadá. Čím vytrvaleji se budeme u Boha domáhat vyslyšení, tím větší máme šanci, že nám vyhoví. Nicméně dobře víme, že takhle to nefunguje. Ta vdova byla nepochybně ženou věřící v Boží pomoc a vyslyšení, ale neobracela se na Boha, aby jí pomohl a soudce změnil, nýbrž to řešila sama. A Ježíšovo podobenství končí nečekanou otázkou na učedníky.
Předmětem Ježíšova podobenství není de facto účinnost prosebné modlitby, tedy dosažení toho, oč člověk prosí, nýbrž vytrvalost a ustavičnost modlitby. Výsledkem modlitby, o nějž má jít, je vytrvalé spojení křesťanské obce s Bohem. Bůh se zastane svých vyvolených, svého lidu, protože je spravedlivý (na rozdíl od toho soudce), tedy obec, bude-li vytrvale ve spojením s ním, projde v síle víry nespravedlnostmi, útoky, nepřátelstvími úspěšně. Ježíš připravuje učedníky na tuto situaci a dodává jim odvahy a jistoty. To je zesíleno onou závěrečnou rétorickou otázkou, kterou lze chápat jako varování a výzvu. Jen ve spojení s Bohem lze účinně unést všechnu tu bídu a zlo, jež jsou součástí tohoto světa. To je ona síla modlitby, o níž Ježíš mluví.
Je dost obtížné najít správný vztah k prosebné modlitbě, abychom na jedné straně nepřesvědčovali sami sebe o něčem, co není (Bůh mě musí vyslyšet a vždycky vyslyší, chyba může být jen na mé straně), a na druhé nepovažovali prosebnou modlitbu za modlitbu k ničemu, protože nás Bůh stejně nevyslyší, on si přece dělá, co chce. Je třeba si napřed uvědomit, co je vlastně modlitba: není to jednoduše rozhovor, protože mluvíme jen my a Boží odpověď, kterou se někdy domníváme slyšet, vnímáme skrze své smysly a svůj rozum, tedy zprostředkovaně a tím pádem s možností velkého zkreslení („co se bábě chtělo, to se jí i snilo“). Modlitba (prosebná) je především odevzdáním, aktem důvěry, spolehnutím se – nikoliv na to, že Bůh udělá to, co já si tolik a většinou opravdu nezištně přeji, zač celou silou své osoby prosím: Prosebná modlitba je naopak spolehnutím na to, že Bůh mne i ty, za něž prosím, miluje, že mu není lhostejné, co se děje, a to i když se situace nelepší. Bůh není kouzelným dědečkem, automatem na splněná (byť sebezbožnější) přání. Musíme opustit své představy o Bohu jako o velkém a mocném panovníkovi, který lusknutím prstů mění svět. Bůh je jinak, ale pro nás není snadné pochopit, co to znamená, není pro nás snadné vzdávat se svých představ o Bohu, aniž bychom ztratili vztah k němu.
