Pondělí 16. 12. 2024 – 3. týden adventní
Nm 24,2-7.15-17a
Když Bileam zdvihl své oči, viděl Izraelity tábořit podle kmenů. Sestoupil na něj duch Boží a on pronesl svůj výrok: "Mluví Bileam, syn Beorův, mluví muž s pronikavým zrakem, mluví ten, kdo poslouchá slova Boží. Vidí, co mu dává Všemohoucí zřít, klesá s odhaleným zrakem. Jak krásné jsou tvé stany, Jakube, tvé příbytky, Izraeli! Rozprostírají se do dáli jak údolí, jako zahrady podél řeky, jak aloe, které zasadil Hospodin, jako cedry podél vody. Voda hojně vytéká z jeho věder, jeho osení má bohatou vláhu. Jeho král bude vyšší než Agag, povzneseno bude jeho království." Dále pronesl: "Mluví Bileam, syn Beorův, mluví muž s pronikavým zrakem, mluví ten, kdo poslouchá slova Boží, kdo zná vědění Nejvyššího, vidí, co mu dává Všemohoucí zřít, klesá s odhaleným zrakem. Vidím jej, ale nikoli nyní, zřím jej, ale nikoli zblízka. Vyjde hvězda z Jakuba, povstane žezlo z Izraele."
Bileam byl pohanským prorokem, který byl povolán, aby zlořečil Izraeli. To se mu nepodařilo a místo toho se stal nástrojem Božího požehnání, blahořečení. Prorokuje slávu Jakuba-Izraele a zvěstuje mu požehnání od Hospodina. Křesťané vidí definitivní naplnění tohoto proroctví v Ježíši Kristu – on je tou hvězdou, on je tím panovníkem se žezlem v ruce. Je možné, že ona matoušovská hvězda, kterou spatřili mudrci a která je nakonec dovedla do Betléma, je narážkou právě na tuto předpověď. V pozdějších židovských dějinách a interpretaci byl Bileam hodnocen spíše negativně. Známý je příběh s Bileamovou oslicí, která promluvila a donutila ho, aby změnil cíl své cesty, své původní poslání, jímž bylo zlořečit (Nm 22,21-35).
Někdy, možná i proti své vůli, jsou pravými zvěstovateli pravdy lidé, kteří stojí na úplně jiné pozici. Je třeba nezaujatě vnímat jejich poselství, protože Bohu nelze předepisovat, skrze koho má být odhalena pravda.
Mt 21,23-27
Když přišel Ježíš do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu s otázkou: "Jakou mocí děláš tyto věci? Kdo ti k tomu dal plnou moc?" Ježíš jim odpověděl: "Také já se vás zeptám na jednu věc. Když mi na ni odpovíte, i já vám řeknu, jakou mocí dělám tyto věci. Odkud byl Janův křest? Z nebe, anebo od lidí?" Ale oni mezi sebou uvažovali: "Řekneme-li ‚z nebe‘, namítne nám: ‚Proč jste mu tedy neuvěřili?‘ Řekneme-li však ‚od lidí‘, musíme se bát lidu, protože všichni pokládají Jana za proroka." Odpověděli tedy Ježíšovi: "Nevíme." A on jim řekl: "Ani já vám nepovím, jakou mocí tyto věci dělám."
Ježíš byl velmi inteligentní a moudrý člověk, jenž dokázal rozpoznat, oč komu jde, a podle toho odpovídat. Tahle scéna je zařazena za perikopu s očištěním Chrámu, s vyhnáním prodavačů a směnárníků z Chrámu, s kontroverzí s chrámovými autoritami a s uschlým fíkovníkem. Není divu, že autority, vyvedené z míry z toho, co se stalo (a co dobře pochopily), se domáhají vysvětlení. Ježíš totiž velmi radikálně zasáhl do jejich kompetencí. Jenže jim nešlo o pravdu, chtěli jen Ježíše usvědčit ze svévolného jednání, diskreditovat ho v očích lidí. Obhájit samy sebe. To Ježíš prohlédl a opět je chytil do pasti, kterou se mu snažili nastražit. Protože oni nechtějí přiznat, že Jan Křtitel je poslaný Bohem a jeho kázání je pravé, tak se raději vyhnou odpovědi. Ježíš jim odplatí stejně, protože ví, že chtějí jeho odpověď zneužít.
Otázka, kterou velekněží a starší kladou, je typická: „kdo ti to dovolil“, resp. „jak si to dovoluješ“? Nejde jim o podstatu věci, o dobro a pravdu, jde jim o moc. To může být varováním i pro nás, abychom napřed zkoumali obsah, dobro, pravdu toho, kdo něco dělá či říká, a teprve potom se sháněli po úředním schválení. Ježíš se nenechal zahnat do kouta, protože hájil dobro, skutečný zájem lidí, od nichž oficiální kruhy měly značný odstup; na jedné straně jimi pohrdaly, na druhé se jich bály, protože jejich nespokojenost je mohla ohrozit. Se svou rigidní a abstraktní teologií jejich potřeby a úzkosti oficiální představitelé na rozdíl od Jana a Ježíše nevnímali, proto jim Jan i Ježíš tak vadili.
