Středa 16. 2. 2022 – 6. týden v mezidobí

Jak 1,19-27

Pamatujte si toto, moji milovaní bratři: člověk má být čilý, když něčemu naslouchá, ale váhavý (než začne) mluvit nebo než se rozzlobí. Když se totiž člověk rozzlobí, nedělá, co je před Bohem spravedlivé. Proto odložte všechno, co je špatné, všechno, v čem se zlo dere dopředu, a v tichosti buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe. Neboť když někdo to slovo jenom poslouchá, ale nejedná (podle něho), ten se podobá člověku, který pozoruje svůj vzhled v zrcadle: podívá se na sebe, odejde, a hned zapomene, jak vypadá. Kdo se však důkladně zahledí do dokonalého zákona svobody a přitom vytrvá, kdo není jen posluchač zapomnětlivý, ale (skutečně) podle toho jedná, ten v tom jednání najde svou blaženost. Když si někdo myslí, že je zbožný, ale přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame sám sebe a jeho zbožnost nemá cenu. Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa.

Autor listu byl nepochybně člověkem zkušeným a moudrým. Dobře věděl, jak mnoho zla vzniká z neuvážených slov, ze slov vyřčených v hněvu, ze slov vyřčených jen tak, do větru nebo ze slov, která byla jen planými řečmi, ale „skutek utek“. Dar slova je obrovským darem, ale slovo nesmí ztratit svou závažnost a závaznost. Nestačí také být jen dobrým posluchačem nebo čtenářem moudrých či zbožných slov, je třeba je aplikovat do života. Ten, kdo káže druhým, musí svá slova dosvědčovat svým životem, ten kdo slovo přijímá, musí o něm přemýšlet a realizovat poučení v životě – jinak jsou to v obojím případě neúčinná slova.

Mk 8,22-26

Ježíš s učedníky přišli do Betsaidy. Přivedli mu jednoho slepce s prosbou, aby se ho dotkl. On vzal toho slepého za ruku, vyvedl ho ven z vesnice, dotkl se slinou jeho očí, vložil na něho ruce a ptal se ho: „Vidíš něco?“ On pozvedl oči a odpověděl: „Vidím lidi, vidím je jako stromy – a chodí.“ Potom mu znovu vložil ruce na oči. Tu se mu projasnil zrak, byl uzdraven, takže viděl všechno úplně jasně. Poslal ho domů a řekl: „Ale do vesnice nechoď!“

Ježíš uzdravuje slepého člověka. Pozoruhodné na tomto zázraku jsou dvě věci: Ježíš uzdravuje jaksi nadvakrát, což se u žádného jiného Ježíšova zázraku již neopakuje (také zbylí synoptici tento zázrak neuvádějí, asi se jim zdálo, že to byl takový poněkud nepovedený zázrak). Ten člověk nejspíš potřeboval nějaký čas, aby se mohl zcela uzdravit. Některé skutečnosti člověk nedokáže přijmout naplno a potřebuje čas a opakování. Nejde o Ježíšovu malou kapacitu, nýbrž o toho člověka, který si to potřeboval všechno v hlavě srovnat, aby skutečně viděl to, co má, aby viděl realitu takovou, jaká opravdu je.

Druhou pozoruhodnou skutečností je, že jde o zázrak v soukromí. Ježíš toho člověka odvádí z jeho prostředí, z pozornosti ostatních, a to i těch, kteří jej k němu přivedli. Ježíš nečiní své zázraky jako show, nýbrž mu jde o toho dotyčného. Vyvedl ho ven z jeho prostředí a také ho varuje před návratem do tohoto prostředí. Prostředí nás silně formuje a někdy je třeba, máme-li se uzdravit, ze svého prostředí odejít a nevracet se do něj, dokud nebudeme skutečně sami sebou. Uzdravený člověk viděl vše úplně jasně – nejde jen o to, že měl dobré oči, ale že měl i jasný rozum, že dovedl dobře vyhodnotit viděné, to, co se stalo. I proto se neměl vracet do svého (nejspíš „toxického“) prostředí.