Čtvrtek 16. 2. 2022 – 6. týden v mezidobí
Gn 9,1-13
Bůh požehnal Noemovi a jeho synům a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Ať má před vámi bázeň a strach veškerá zemská zvěř, všichni nebeští ptáci, všechno, co leze po zemi, i všechny mořské ryby. Odevzdávám je do vaší moci. Vše, co se pohybuje a je živé, bude vám k jídlu, všechno vám dávám právě tak jako zelené rostliny. Jen maso s jeho duší, to je krví, nesmíte jíst. Zajisté budu žádat i vaši krev, která je spojena s vaším životem; budu ji žádat od každého zvířete, tím spíše budu žádat život člověka od člověka, který je druhému bratrem. Kdo prolije lidskou krev, (také) jeho krev bude prolita člověkem, neboť (Bůh) učinil člověka jako Boží obraz. Ploďte a množte se, rozšiřte se po zemi a vládněte na ní!“ Potom řekl Bůh Noemovi i jeho synům: „Uzavírám smlouvu s vámi i s vašimi potomky, a se všemi živými tvory u vás: s ptáky, s veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším, co vyšlo z archy, se všemi živočichy země. Uzavírám s vámi smlouvu: Nic, co má tělo, nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde potopa, aby zpustošila zemi.“ Bůh dodal: „Toto je znamení smlouvy, které zřizuji mezi sebou a vámi i mezi každým tvorem u vás na budoucí pokolení: Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi.“
Bůh opakuje své požehnání i poslání pro člověka, jak je to v Gen 1,26-28. Po potopě však nastává nová epocha, harmonie stvoření je už narušena, a tak člověk se smí živit i živočichy, ale i přitom musí zachovávat respekt (nesmí jít maso s krví – duší daného živočicha). Duší se tu nemyslí nesmrtelná část bytosti, nýbrž životní princip. Člověk smí jíst maso, ale musí zachovávat základní respekt vůči životu. To platí v nejvyšší míře o člověku, jemuž Bůh zakazuje prolévat krev druhého člověka, tedy připravit druhého člověka úkladně o život. Důstojnost lidského života je zdůvodněna odkazem na stvoření člověka jako Božího obrazu. Tento text bývá velmi málo brán v úvahu pro zdůvodnění ochrany lidského života a jeho důstojnosti. Již v něm je zakotveno to, co vyjadřuje ustanovení Dekalogu: „Nezabiješ“.
Hospodin se zavazuje smlouvou na ochranu života. Znamením této smlouvy je duha. Při pohledu na nebe, na duhu, si člověk může připomínat, že Hospodin žehná svému stvoření.
Mk 8,27-33
Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: „Za koho mě lidé pokládají?“ Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš!“ Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“
Ježíš je na cestě do Jeruzaléma. V Markově evangeliu tato perikopa tvoří jakýsi předěl: Ježíš jde vstříc svému utrpení a smrti v Jeruzalémě coby centru náboženského života Izraele. Na začátku této cesty stojí otázka na ty, kdo jdou s ním, na učedníky, ale i na adresáty evangelia: „Za koho mě lidé pokládají, za koho mne pokládáte vy?“ Dodnes mnozí nevědí, kdo je Ježíš, a ani my, stejně jako Petr, mnohdy nevíme, co vyznáváme, když označujeme Ježíše za Mesiáše. Aby bylo jasno, co znamená, že Ježíš je Mesiáš, následuje první předpověď utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. V této předpovědi je obsaženo celé evangelium. Ani Petrovi se to jako „dobrá zvěst“ nezdá a domáhá se něčeho jiného. Ježíš jej však jako pokušitele odmítá a posílá „za sebe“, na cestu následování. V řeckém textu stojí doslova: „běž za mne, satane/svůdče, protože nemáš na mysli věci Boží, ale lidí“, tedy „zařaď se, kam patříš, protože nechápeš, co je Boží vůle, nýbrž měříš všechno jen svým lidským rozumem“. To, co má přijít, se nevymyká z Božího plánu, konfrontace s lidským hříchem a zlem je nevyhnutelná; uhnout před ní by bylo zradou poslání, vztahu k Otci. Kompromis se zlem není možný. Petr viděl jen lidskou stránku, jistě měl o Ježíše starost, ale nepochybně i sám o sebe a ostatní.
Máme-li projít zápasem se zlem vítězně, pak nám nezbývá než poslechnout onu výzvu adresovanou Petrovi a zařadit se za Ježíše, následovat a věřit, že utrpení má smysl a končí zmrtvýchvstáním. Stejně jako Petrovi se člověku do toho nechce, ale jinudy cesta zřejmě nevede.
