6.3.2021, neděle, 1. postní

Postní doba

Postní doba není trápení člověka nebo cvičení v sebezáporu, nýbrž především cesta k Bohu, zvláštní příležitost k setkání s Bohem, přiblížení k Bohu. To je její smysl. A zároveň je přípravou na slavnost Velikonoc a slavnost našeho definitivního setkání s Bohem.

Pokušení na poušti

Lukáš píše o Ježíšově pobytu na poušti a o jeho pokoušení ďáblem. Tato událost se podle Lk udála bezprostředně před Ježíšovým vystoupením na veřejnost v Galileji a byla zřejmě přípravou na toto působení.

Co znamenala pro Ježíše a pro jeho veřejné působení tato zkušenost se čtyřiceti dny na poušti? Klid, blízkost Boží, jasné vidění, koncentraci, ticho. Anebo spíš prázdnotu, opuštěnost a samotu, strach a ztrátu orientace?

Lk píše, že Ježíš byl v této době konfrontován s pokušeními a líčí, jak se Ježíš suverénně s těmito pokušeními vyrovnal a jak z nich vyšel vítězně.

Pokušení každopádně patří k duchovní zkušenosti.

Je těžko říct, zda v tomto pouštním čase převážily pro Ježíše negativní nebo pozitivní zkušenosti. Je ale zřejmé, že tento čas ticha a vzdálení se od ostatního světa byl pro jeho osobnost posilou. Po této pouštní zkušenosti začíná své veřejné působení s plnou silou a pevnosti, naplněn silou Ducha (Lk 4,14). Zdá se, že Ježíš teprve na základě tohoto času usebrání nachází sílu k tomu, aby svůj úkol realizoval.

Poslední slova dnešního úryvku znějí: Opustil ho až do určeného času. Jako by ďábel řekl: Ještě se uvidíme. Evangelium neříká, kdy tento čas nastal, ale bylo to zřejmě při vyvrcholení Ježíšova života v Jeruzalémě na kříži. Tam podstoupil nejpodstatnější pokušení: přijmout smrt na kříži a mesiánské poslání pro celý svět, nebo to všechno odmítnout, sestoupit z kříže a žít normální život jako každý jiný. (Možná jste viděli film Poslední pokušení Ježíše Krista, který je právě o tomto okamžiku pokušení, ve kterém Ježíš učinil zásadní rozhodnutí pro cestu oběti za celý svět.)

Ježíšova zkušenost může platit i pro nás. Jen ten, kdo si udělá čas pro sebe a sám sebe pozná, dokáže smysluplně využít svůj čas pro druhého. Ten, kdo je neustále v akci a nedopřeje si nikdy klidu, skončí jednou vyčerpán, bez síly a bez orientace. Neustálá akce může být horlivostí pro Boží království, ale může také být snahou uniknout sám před sebou a před vlastními problémy a před vlastní nejistotou či prázdnotou. Člověk se snaží zaplnit prázdnotu horečnou činností.

Těžko můžeme odejít na poušť, ale třeba by mohla naše velká zkušenost s pouští začít tím, že si člověk každý den dopřeje chvilku času pouště. I to může být obtížné, zejména když se člověk stará o malé děti, ale člověk by se pouště neměl zříci na trvalo.