Neděle 16. 4. – 2. neděle velikonoční, Božího milosrdenství

Sk 2,42-47

(Křesťané) setrvávali v apoštolském učení, v (bratrském) společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Všechny naplňovala bázeň, poněvadž se prostřednictvím apoštolů dělo mnoho divů a znamení. Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval. Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse a církvi.

Jedno z idealizujících líčení poměrů v mateřské jeruzalémské obci, jež má být takovým příkladem nebo i zrcadlem, jak to má v obci vypadat. Základem křesťanského (bratrského) společenství je setrvání v apoštolské tradici (což je pružná záležitost, pro nás zejména v odkazu na Písmo a živé tradice církevního života), slavení eucharistie, společných modlitbách, solidarita a jednota, což má posléze i efekt navenek. 

1 Petr 1,3-9

Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, (na dědictví) skvělé a trvalé. Je pro nás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc (a vede) ke spáse, která se má ukázat (nyní) v poslední době. A proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to k chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti; až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.

Autor 1 Petr si je dobře vědom toho, že křesťané narážejí ve společnosti na odpor, někdy i nespravedlnost a pronásledování, že mají těžkosti v uplatnění ve společnosti, ale i všelijaké jiné. Tyto situace hodnotí jako zkoušky víry, jež je třeba zvládnout, protože bez toho je víra laciná, povrchní a snadno odložitelná. Je třeba mít před sebou cíl, k němuž křesťan směřuje a na nějž nesmí zapomínat. Tento cíl není hrozbou (vydání počtu z činů), nýbrž nadějí, radostí. Kvůli této radosti je třeba překonávat překážky. Krize jsou pro růst nezbytné, to platí i o víře.

Jan 20,19-31

Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili.“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

Ačkoliv již učedníci vědí, že Ježíš žije a učinili tuto zkušenost, přesto je stále ovládá strach (tato poznámka je ohlasem situace janovských obcí na konci 1.století). Ani zkušenost víry nezbavuje člověka tak snadno jeho lidských emocí a obav. Proto první slova zmrtvýchvstalého Pána jsou přáním pokoje. Jde však o mnohem víc než klidnou mysl. Je o přání zakotvenosti v Boží přítomnosti, naplnění příslibů definitivního společenství s Bohem. Teprve potom jsou vybaveni silou Ducha a pověřeni posláním jako celek, tedy církev.

Příběh s Tomášem je dobře znám a často komentován. Tomáš hraje v Janově evangeliu (na rozdíl od těch synoptických, kde je pouze jmenován mezi apoštoly) významnou roli horlivce, ale i tazatele a skeptika. Reprezentuje tu polohu víry, která si potřebuje sdělení jiných ověřit, která se ptá, která pochybuje. A Ježíš jej bere v jeho pochybnostech vážně. To Tomáše natolik ohromí, že už nepotřebuje hmatatelné důkazy a pronáší zásadní vyznání. Tázání a pochybnosti ve víře jsou dovolené a jsou důležité, protože teprve na základě nalezení odpovědí může člověk dospět ke zdravé dospělé víře.