Pátek 16. 6. slavnost Nejsv. Srdce Ježíšova

Dt 7,6-11

Mojžíš řekl lidu: „Jsi lidem zasvěceným Hospodinu, svému Bohu; tebe si vyvolil Hospodin, tvůj Bůh, abys mu byl zvláštním lidem mezi všemi národy na povrchu země. Hospodin si ve vás zalíbil, vyvolil si vás ne proto, že byste byli četnější než všechny národy; vždyť jste mezi všemi národy nejmenší! Jen z lásky k vám, a proto, že Hospodin zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás mocnou rukou a vykoupil z domu otroctví, z ruky faraona, egyptského krále. Pochop tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je pravý Bůh, věrný Bůh, který zachovává smlouvu a lásku až do tisícího pokolení k těm, kdo ho milují, kdo dbají na jeho příkazy, ale trestá právě toho, kdo jej nenávidí, tím, že ho zahubí; nebude odkládat, ale potrestá právě toho, kdo jej nenávidí. Proto zachovávejte příkazy, zákony a ustanovení, které vám já dnes přikazuji, a plňte je!“

Mojžíš připomíná v Deuteronomiu svému lidu před vstupem do zaslíbené země jeho vyvolení od Hospodina a z něj plynoucí jeho zodpovědnost vůči němu. Bůh volí na základě zcela jiných kritérií, než by to dělal člověk. Hospodin si vyvolil nepatrný izraelský lid zcela na základě svého vztahu k němu, své věrnosti slibům praotcům. Kvality Izraele z hlediska tehdejší mocenských struktur v tom nehrály žádnou roli. Jedinou odpovědí – povinností Izraele jakožto vyvoleného a milovaného lidu – je láska, jež se projevuje věrností, respektem vůči Hospodinovým ustanovením. Ta jsou tak jako tak ve prospěch Izraele samotného.

Boží vyvolení je darem lásky, je zdarma, nelze je nárokovat. Bůh povolává, dává bez zásluh obdarovaného, povolaného. Bůh se dává a žádá jen přijetí tohoto daru, přijetí sebe tím, komu se dává. Tedy nám. Patříme mezi vyvolené a navíc má každý z nás osobní povolání od Boha. Jedinou naší starostí, tou základní, je toto povolání přijmout a rozvíjet, a tak milovat a oslavit Boha jako dárce.

1 Jan 4,7-16

Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.

První list Janův nepřestává ze všech stran probírat téma lásky jako základního konstitutivního vztahu k Bohu a lidem. Boží láska k člověku je příkladem, ale i zdrojem lásky člověka k druhým. Láska je prostředím, kde si lze být Boží přítomností jist. Tam, kde se lidé milují, kde se respektují, kde žijí v přátelství, je Bůh silou své lásky přítomen. Protože Bůh miluje člověka, nelze milovat Boha bez lásky vůči lidem, konkrétnímu člověku. Boží láska je konkrétně spojena s Ježíšem, v němž se stává i pro svět zřetelnou a „hmatatelnou“.

Mt 11,25-30

Ježíš se ujal slova a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.

Pouze ten, kdo je malý a pokorný ve smyslu blahoslavenství, je schopen proniknout do Božích tajemství, do tajemství jeho lásky. Ježíš za to Bohu-Otci vzdává dík. Ten je povzbuzením pro jeho učedníky a následovníky. Proniknutí do Božích tajemství znamená na prvním místě přijetí Ježíše jako Božího Syna.

Ježíš pak nabízí cestu, jak z tohoto tajemství žít, jak obstát v nárocích a obtížích, které život přináší. Každý člověk potřebuje odpočinek, ale to, co nabízí Ježíš, je víc než jen fyzický či psychický odpočinek. Člověk najde odpočinutí pro svou duši, pro své nitro, nejhlubší já, když spočine v Kristu. Pokoj, který nabízí Ježíš, je odlišný od toho, který nabízí svět. Jeho pokoj je v pravém smyslu slova spočinutí, odevzdání starostí, sebe sama. Není to tak jednoduché, jak to zní, chce to jistý trénink, ale jde to. Únava, starosti a problémy nezmizí, ale člověk je přestane prožívat sebestředně. A o to jde.