Neděle 16. 7. 2023 – 15. neděle v mezidobí

Iz 55,10-11

Toto praví Hospodin: „Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.“

Boží slovo je účinné. Přináší život jako déšť v Palestině, stává se potravou. Ovšem co je Božím slovem a jak se stává účinné v životě člověka? Není to jen slovo Písma, nýbrž každé oslovení, které se děje (událostmi, přírodou, modlitbou…), když je člověk nastaven na to, aby Boha „slyšel“, aby jeho slovo rozpoznal. K tomu je zapotřebí otevřenost mysli i srdce, schopnost ztišení, vzdání se sebestřednosti. Pak Bůh mluví a jeho slovo se stává skrze člověka účinné, proměňující.

Řím 8,18-23

Bratři! Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.

Jeden z mála biblických (novozákonních) textů, které mluví o propojenosti člověka a stvoření. Tento Pavlův text zvláštním způsobem reflektuje počáteční texty bible (z knihy Genesis). Lidský hřích se netýká jen člověka, ale celého stvoření právě kvůli tomu, jaké místo v něm člověk má zastávat: on má být knězem stvoření, které reprezentuje před Bohem, a zároveň i knězem Božím, kterého reprezentuje ve stvoření. Svým jednáním však člověk vnesl a stále vnáší do stvoření chaos, proto je obnova stvoření vázána na jeho obnovu jakožto Božího obrazu, na naplnění jeho synovství skrze Krista.

Mt 13,1-23

Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá (zrna) na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vzklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. Kdo má uši k slyšení slyš!“ Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ On odpověděl: „Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a (přece) nevidí, a slyší, a (přece) neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví: ‚Budete stále poslouchat, a neporozumíte, budete se ustavičně dívat, a nic neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavírají, takže očima nevidí, ušima neslyší, srdcem nechápou a neobrátí se, a já je neuzdravím.‘ Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte (vy), ale neviděli, a slyšet, co slyšíte (vy), ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je (smysl) podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek; a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný.“

Toto podobenství je známé již z Markova evangelia. Ježíš vychází z reality prostředí, v němž se pohyboval. Dodnes lze v Izraeli najít taková políčka, o nichž podobenství hovoří. Zrno se rozhazovalo ručně. Učedníci tak úplně nechápou, kam Ježíš svými slovy míří, a už vůbec proč mluví v podobenstvích. Evangelista jako vysvětlení klade Ježíšovi do úst odkaz na proroka Izajáše (Iz 6,9-10). Izajášova slova jsou původně míněna jako varování, výhružka nevěrnému Izraeli. Zde slouží jako smutné konstatování, že Izrael Ježíšovo poselství nepřijal. A o důvodech, proč tomu tak je, je následující vysvětlení. To lze vztáhnout i na naši dobu, na jednotlivého člověka a jeho vztah k Bohu a evangeliu. Počáteční nadšení, objev duchovní dimenze života mnohdy zmizí z nejrůznějších důvodů – kvůli nepříznivým okolnostem, nedostatku času, vlastní pohodlnosti, jiným prioritám… Dobrá půda není samozřejmá, tu musí člověk připravit a pečovat o ni, aby v ní něco vyrostlo. Důležité na závěr Ježíšova výkladu je, že není důležité, jak četné či velké výnosy z dobré půdy jsou. Není třeba se poměřovat s jinými. Stačí přinášet plody.