Pátek 16. 8. 2024 – 19. týden v mezidobí

Ez 16,1-15.60.63

Hospodin mě oslovil: „Synu člověka, připomeň Jeruzalému jeho hanebnosti. Řekneš: Tak praví Pán, Hospodin, Jeruzalému: Celý tvůj původ je z kananejské země: tvůj otec byl Amorita, tvá matka byla Chetitka. Když ses narodila, když jsi přišla na svět, nebyla ti odříznuta pupeční šňůra, vodou k očištění jsi nebyla umyta, nebyla jsi potřena solí ani zavinuta v plenky. Nikdo na tebe nepohlédl se slitováním, aby ti věnoval aspoň něco z této péče pro milosrdenství s tebou.

Hned po narození jsi byla pohozena na širé pole pro svou ošklivost. Když jsem šel kolem tebe a viděl tě, jak se zmítáš ve své krvi, řekl jsem ti: ‚Žij ze své krve a vzrůstej!‘ Polním poupětem jsem tě učinil, vyrostla jsi, rozvinula ses, dospěla do svrchované krásy. Zpevnila se tvá ňadra, vzrostl tvůj vlas, byla jsi však úplně nahá. Tu jsem šel kolem tebe a viděl jsem tě – byl to tvůj čas, čas lásky – rozprostřel jsem na tebe lem svého pláště, přikryl tvou nahotu, přísahal jsem ti a uzavřel s tebou smlouvu – praví Pán, Hospodin – a stala ses mou. Umyl jsem tě vodou a očistil tě od krve, pomazal tě olejem. Dal jsem tě obléknout do pestrobarevného šatu, obul jsem tě do střevíců z delfíní kůže, ovinul jsem ti hlavu turbanem z kmentu, přioděl jsem tě hedvábným rouchem. Ozdobil jsem tě klenoty, náramky jsem navlékl na tvé ruce, náhrdelník na tvé hrdlo. Vložil jsem kroužky do tvého chřípí, náušnice do uší a nádhernou čelenku na hlavu. Zdobila ses zlatem a stříbrem, odívala ses kmentem, hedvábím, pestrobarevným rouchem. Jedla jsi pečivo z nejjemnější mouky, med a olej, stala ses překrásnou a schopnou kralování. Tvé jméno se rozneslo mezi národy pro tvou krásu, neboť bylas dokonalá ozdobou, kterou jsem tě obdařil – praví Pán, Hospodin. Ty ses však spoléhala na svou krásu, využívala jsi své slávy a oddávala ses každému, kdo šel kolem, a zahrnovala ho svým smilstvím, a stala ses jeho. Rozpomenu se však na svoji smlouvu, sjednanou s tebou za dnů tvého mládí, a uzavřu s tebou smlouvu věčnou, aby ses rozpomenula a zahanbila a nemohla již otevřít ústa pro hanbu, až ti odpustím všechno, co jsi udělala – praví Pán, Hospodin.“

Z tohoto textu proroka Ezechiela se dozvídáme mnoho zajímavých věcí. Ústy Ezechielovými připomíná Hospodin vyvolenému národu svou lásku a péči o něj. Činí to pomocí obrazů, z nichž se dozvídáme, jak se zacházelo s novorozeňaty i jak se odívaly a zdobily tehdejší dámy, resp. vladařky či dvorní dámy, co patřilo k obzvláštním pochutinám. Hospodin vyčítá svému lidu nevěrnost (pomocí obrazu smilstva, sexuální nevěry), ale zároveň mu zaslibuje novou budoucnost v podobě nové smlouvy. Boží velkorysost má přimět vyvolený lid k obrácení, k poznání jeho hříšnosti a zaslepenosti ve srovnání s Boží láskou a velkodušností. Vývoj Izraele od narození po dospělost je vyjádřen metaforami ze života člověka, zejména dívky, až po zasnoubení. Izrael je spojen s Hospodinem jako královská manželka se svým manželem-králem. Nevěrnost Izraele je zradou na manželské věrnosti.  

Vše, co člověk má, je Božím darem. Mnohdy to nevidíme, protože jsme zaujati sami sebou. Ezechielova slova mohou být i pro nás výzvou k zamyšlení nad tím, jak se odvíjel náš život a co všechno jsme v něm bez vlastních zásluh dostali jako dar. Náš život není naší zásluhou a tak úplně nám nepatří, i když za něj neseme zodpovědnost. Jsme tu pro Boha, protože on chce být pro nás, a pro druhé, protože tak je i on sám.

Mt 19,3-12

K Ježíšovi přistoupili farizeové s úmyslem přivést ho do úzkých a zeptali se ho: „Může se člověk se ženou rozvést z jakéhokoli důvodu?“ On jim odpověděl: „Nečetli jste (v Písmu), že Stvořitel na začátku učinil (lidi) jako muže a ženu a prohlásil: ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk?‘ Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Řekli mu na to: „Proč tedy Mojžíš nařídil dát ženě rozlukový list a rozvést se s ní?“ Odpověděl jim: „Mojžíš vám dovolil rozvod se ženou pro tvrdost vašeho srdce, ale na začátku to tak nebylo. Říkám vám: Kdo se rozvede se svou ženou z jiného důvodu než pro smilstvo a ožení se s jinou, dopouští se cizoložství.“ Učedníci mu řekli: „Když je to mezi mužem a ženou takové, je lepší se neženit.“ *Odpověděl jim: „Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno. Jsou totiž lidé k manželství neschopní už od narození a jsou k manželství neschopní, které takovými udělali lidé, a jsou konečně takoví, kteří se manželství sami zřekli pro nebeské království. Kdo může pochopit, ať pochopí!“

V Mt se podruhé objevuje Ježíšovo odsouzení rozvodu (poprvé je to již v rámci Kázání na hoře v jedné z Ježíšových tzv. antitezí). Farizejové kladou sofistikovanou otázku, nikoliv po tom, zda je rozvod možný (to je pro ně zcela samozřejmá věc, a to v souladu se Zákonem), nýbrž po důvodech a jejich vymezení. Ježíš jejich otázku odmítne, radikálním poukazem na Boží vůli: rozvod je z podstaty špatným řešením, i když je zákonně možný. Ne vše, co zákon dovoluje, je správné. Ježíš tím chrání především ženu, která se rozvodem v rámci patriarchální společnosti ocitala v obtížné situaci. Farizejové chtěli všelijak kličkovat, vést debatu, kde jsou hranice, co je ještě dovolené a co už ne – nešlo o ženu a její život, nýbrž o jakési legální možnosti ji ze strany muže propustit, řečeno natvrdo, se jí zbavit – a třeba si vzít jinou, hezčí, majetnější... V římské společnosti to tak chodilo. Smyslem celé debaty navíc není ani starost o manželské blaho či legální důvody pro rozvod, nýbrž pokus Ježíše znemožnit v očích lidí, kteří za ním, ljak stojí ve verších před touto perikopou, šli a mnozí byli uzdraveni.. Tázající farizejové byli nepochybně mistry v takových otázkách a byli si jisti tím, že Ježíš jim nebude argumentačně stačit. Podstatou farizejismu, jak se tento způsob jednání dnes označuje (leckdy neprávem), je seriózně vypadajícími otázkami či argumenty, ve skutečnosti pseudoproblémy, vytvářet dojem morálního jednání a přitom sledovat jiný, veskrze nemorální cíl.

Učedníci jsou z toho v šoku. Když vidí, jaké nároky Ježíš na manželství klade, považují za snazší se mu vyhnout. To Ježíš odmítá. Nevstoupit do manželství (kromě důvodů fyzické neschopnosti – k manželství nutně patřilo předávat život) je možné smysluplně jen tehdy, když se tím opravdu slouží Božímu království, tedy druhým. Ježíš tím nestaví celibát nad manželství, které patřilo k samozřejmým morálním závazkům člověka (dá se říci k povinnosti), nýbrž ukazuje tuto cestu jako plně rovnocennou manželství, když se stává službou druhým, růstu Božího království. Ježíš a poté ani Pavel neznají celibát jako něco morálně a duchovně vyššího než manželství, nýbrž jako cestu služby, jež je stejně hodnotná a důležitá. Celibát není v jejich pojetí asketickým výkonem nebo únikem před zodpovědností, nýbrž službou ve prospěch celku.