Pondělí 16. 9. 2024 – 24. týden v mezidobí, památka sv. Ludmily

Př 31,10-13.19-20.26.30-31 (přivlastněné)

Řádnou ženu, kdo ji najde? Větší cenu má než perly. Srdce jejího manžela na ni spoléhá, o zisk nemá nouzi. Přináší mu jen prospěch, nikdy škodu, po všechny dny svého života. Shání vlnu a len, pracuje radostnou rukou. Svýma rukama sahá po kuželi, její prsty se chápou vřetena. Svou dlaň otvírá ubožákovi, své rámě nabízí chudákovi. V moudrosti otvírá svoje ústa, na jazyku má laskavé poučení. Půvab zklame, krása prchne, zato žena, která ctí Hospodina, zaslouží si chválu. Dejte jí z výtěžku jejích rukou, neboť u bran ji chválí její díla.

Čtení je vlastní ke slavení památky sv. Ludmily, neboť jde o důležitou národní světici, jejíž 1100. výročí smrti jsme nedávno připomínali. Chvalozpěv na moudrou a statečnou ženu z knihy Přísloví je nečekaným starozákonním textem ukazujícím význam ženy pro domácnost a společnost, i když je psán z pozice muže (mnohé části této hymnické skladby jsou tu vynechány). Za mnohými velkými událostmi v životě společnosti stojí, často anonymně, ženy. Svatá Ludmila je příkladem takové moudré a statečné ženy, o níž se v chvalozpěvu mluví, protože ona stojí na počátku české státnosti a výchovy k víře v Krista, i když vladaři byli vesměs muži. Ať už důvody k přijetí křesťanství byly pro Bořivoje a Ludmilu jakkoliv pragmatické, je nepochybné, že ona se nespokojila jen s politickým významem křesťanství, nýbrž nároky nové víry vzala vážně.

Čtení ze dne:

1 Kor 11,17-26.33

Bratři! Nemohu chválit, že když se scházíte, je to spíše ke škodě než k užitku. Předně slyším, že když se shromažďujete v církevní obci, oddělujete se jedni od druhých, a zčásti tomu věřím. Nedá se tomu vyhnout, že mezi vámi dojde i k rozštěpení. Tak se aspoň ukáže, kteří z vás jsou opravdu dobří. Když se tedy scházíte, už to není večeře, jak ji ustanovil Pán. Každý si totiž bere, co si přinesl k jídlu, takže potom jeden má hlad, a druhý je napilý. Copak nemáte (dost) domů, kde byste se mohli najíst a napít? Či pohrdáte církevní obcí Boží, že zahanbujete ty, kdo (nic) nemají? Co vám na to mám říci? Pochválit vás? V tomhle vás chválit nemohu. Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: „Toto je moje tělo, které se za vás (vydává). To čiňte na mou památku“. Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku.“ Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud (on) nepřijde. Proto, moji bratři, když se scházíte k jídlu, čekejte jedni na druhé.

Pavel komentuje s velkým rozhořčením, jak korintští křesťané slaví večeři Páně. V obci je rozdělení už tím, že různé skupiny „přísahají“ na různé misionáře jako svou autoritu. V obci jsou ovšem i sociální a ekonomické rozdíly i rozdíly v postavení na společenském žebříčku. To všechno se přenáší i do společného setkávání a slavení večeře Páně. Setkání, jež má být nejsilnější integrační silou obce, se proměňuje v setkání oddělující jedny od druhých: bohaté, vlivné a úspěšné od těžce pracujících, chudých a bezvýznamných, těch „lepších“ od těch „horších“. Aby Pavel svým adresátům postavil před oči špatnost jejich jednání, tak je konfrontuje s tím, co znamená slavit večeři Páně, tím, že cituje slova ustanovení. Konfrontuje jejich sobecké jednání s Ježíšovou sebevydaností. Slavení eucharistie není ani odměnou za dobré chování, ani jen jakousi chabou připomínkou Ježíšova odkazu, nýbrž závazkem jednat stejně. Kdo slaví večeři Páně, vstupuje do Ježíšových šlépějí a zavazuje se jít jeho cestou. A to jako jednotlivec i jako celé společenství. Slavení eucharistie není pouhým slavnostním rituálem, nýbrž převzetím Ježíšova odkazu. Je to spojující prvek celého společenství, které tím vyznává svou jednotu a ochotu žít pro sebe navzájem i pro ostatní. Život nikoho z účastníků už nesmí být druhým lhostejný.

Mt 10,34-39 (přivlastněné)

Ježíš řekl svým apoštolům: "Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel rozdvojit 'syna s otcem, dceru s matkou a snachu s tchyní: lidé z vlastní rodiny se s člověkem znepřátelí'. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho."

Čtení z evangelia je také vybráno ke slavení památky sv. Ludmily. Ježíš nechce rozdělení rodiny, nepokoj a nesváry v rodině, vždyť vystupoval radikálně proti rozvodu a všemu násilí. Z jeho řeči zaznívá trpká zkušenost (částečně i z vlastní rodiny, která se k němu postavila kriticky) z toho, že připojení se k němu vede ke konfliktům v tom nejužším společenství, k roztržce mezi těmi nejbližšími. Je zajímavé, že je vlastně jako největší konflikt označen konflikt generační. Víra v Ježíše nese s sebou až dodnes konfliktní potenciál, protože nejde jen o názory, nýbrž o celé zaměření života. Mnozí ji nechápou, nerozumí jí a vlastně se jí obávají a navíc mají pocit, že jim bere toho druhého (často děti a jejich rodiny), i když tomu tak vůbec být nemusí – a to vede k roztržkám. Ale i ve vlastní rodině si člověk musí uhájit svobodu víry, vlastního názoru, vlastního života, i když je to někdy hodně těžké a bolestivé. Víra navíc, je-li opravdová, odmítá polovičatost. Svatá Ludmila právě takový konflikt zažila – a to ji stálo život.

Rozhodnutí pro Ježíše znamená radikální ochotu k překonávání překážek i k čelení konfliktů. Ježíš není sladký a unylý pán v dlouhé říze z kýčovitých obrázků, nýbrž silný muž nebojící se nároků na ty, kdo ho vezmou vážně. 

Evangelium ze dne:

Lk 7,1-10

Když Ježíš domluvil ke svým posluchačům, přišel do Kafarnaa. Jeden setník tam měl služebníka, na němž mu velmi záleželo; ten však byl nemocný a umíral. Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší s prosbou, aby přišel a služebníka mu uzdravil. Starší přišli k Ježíšovi a horlivě se přimlouvali: „Je toho hoden, abys mu vyhověl, protože má náš národ rád a vystavěl nám synagogu.“ Ježíš šel s nimi. Když už byl nedaleko od toho domu, poslal k němu setník přátele se vzkazem: „Pane, neobtěžuj se! Neboť si nezasloužím, abys vešel do mého domu; proto jsem si ani netroufal přijít k tobě osobně. Ale řekni slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu jednomu ‚jdi‘, a jde, a jinému ‚přijď'‘, a přijde, a svému služebníkovi ‚udělej to‘, a udělá to.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se mu; obrátil se k zástupu, který ho následoval, a prohlásil: „Říkám vám: Ani v izraelském (národě) jsem nenašel takovou víru!“ Když se pak poslové vrátili do domu, shledali, že ten služebník je zdráv.

Ježíš uzdravuje na dálku služebníka pohanského vojáka, vlastně okupanta. A ještě jej dává za vzor svým soukmenovcům. Setník – na rozdíl od Ježíšových spoluobčanů – chová k Ježíšovi úctu a důvěru. Je si vědom příkopu mezi ním, pohanem, a Ježíšem, příslušníkem vyvoleného národa. Nejspíš to byl dobrý člověk, když mu záleželo na osudu jeho služebníka. Ježíš zcela akceptuje jeho prosbu i způsob, jakým se tento setník na něj obrací. Ukazuje, že je pro všechny, kdo se na něj obracejí s nadějí. Ježíš navíc jeho důvěru dává za vzor těm, kteří si mysleli, že jen oni mají tu pravou víru.

To je výzva i pro církev: nestavět překážky a podmínky, nýbrž přijmout člověka tam, kde je, a přijmout jej takového, jaký je. Naslouchat jeho prosbám a vidět i jeho dobrou vůli, angažovanost, dobro, které dělá.