Pondělí 17. 1. 2022 – 2. týden v mezidobí, sv. Antonína
1 Sam 15,16-23
Samuel řekl Saulovi: "Musím ti oznámit, co mi řekl Hospodin této noci." Odpověděl: "Mluv." Samuel tedy promluvil: "Ačkoli jsi malý ve svých očích, nejsi hlavou izraelských kmenů? Hospodin tě pomazal za krále nad Izraelem. Hospodin tě poslal na výpravu se slovy: Jdi, vydej k posvátnému zničení hříšné Amalečany a bojuj proti nim až do jejich vyhlazení. Proč jsi tedy neuposlechl Hospodinova hlasu? Vrhl ses na kořist a učinil jsi, co je v Hospodinových očích zlé." Saul řekl Samuelovi: "Ale ano, poslechl jsem přece Hospodinův hlas a šel jsem na výpravu, na kterou mě Hospodin poslal: přivedl jsem Agaga, krále Amalečanů, Amalečany jsem však vydal k posvátnému zničení. Lid pak vzal z kořisti brav a skot jako prvotiny posvátné řeže, aby je obětoval Hospodinu, tvému Bohu v Galgale." Samuel odpověděl: "Copak má Hospodin stejnou zálibu v celopalech a obětech jako v poslušnosti k jeho hlasu? Poslušnost je lepší než oběti a ochota k ní je víc než tuk beranů. Opravdu, vzpurnost je jako hřích hadačství a vzdor je jako zločin modloslužby. Protože jsi zavrhl Hospodinovo slovo, on tě zavrhl, abys nebyl králem."
Saul se dopustil svévole při výkladu Boží vůle a byl za to podle 1. knihy Samuelovy příkladně potrestán. Jeho dynastie nebude na královském trůně pokračovat, Hospodin jej kvůli svévoli odmítá. Saulovo jednání je klasickým příkladem toho, jak člověk hledá výmluvy a omluvy pro své jednání, o němž dobře ví, že není ve shodě s Boží vůlí. A navíc velmi sofistikovaně, protože vinu přesouvána na samotného Hospodina. Vždyť přece Saul si neponechal tak docela to, co mělo být zničeno, nýbrž to věnoval Hospodinu jako oběť! Samuel mu na to sděluje věc jasnou: Bůh nepotřebuje žádné hmotné oběti, tím nejdůležitějším je poslušnost, tedy vztah důvěry k Bohu.
U těchto textů není na místě se pohoršovat nad tím, že Hospodin nařizuje zničit vše na dobytém nepřátelském území jako „klaté“, tedy propadlé záhubě, protože by to byl čirý anachronismus. Izraeli, aby historicky obstál a přežil, nezbývalo nic jiného než se ve válce chovat stejně jako jeho protivníci. Podobnou praktiku máme doleženu např. na tzv. Méšově stéle, tedy nápisem moabského krále Méši z 9. stol. př. n. l., který jedná stejně s Izraelem. Teologické poselství je však poněkud jiné: víru a důvěru v Hospodina je třeba chránit a uchovat neporušené. Je třeba obstát v konkurenci jiných věr a kultů. V 11. či 10. století př. n. l. to znamenalo něco jiného než dnes. Navíc je třeba i historicky vzít v úvahu, že se Izrael jako stát teprve konstituoval, a to v konkurenci s ostatními okolními kmeny či národy. Bohužel podobné praktiky přetrvávaly po dlouhá další staletí a do značné míry přetrvávají až do našich dnů. Dnes je označujeme za genocidu, pokud se týkají lidí, nebo devastaci válkou, pokud jde o místa a majetek. A leckdy se to až dodnes děje s odvoláváním na Boha, přestože je víc než jasné, že Bůh s tím nemá nic společného, že to není jeho vůle.
Mk 2,18-22
Janovi učedníci a farizeové se (právě) postili. (Lidé) přišli k Ježíšovi s otázkou: "Proč se Janovi učedníci a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?" Ježíš jim odpověděl: "Mohou se postit hosté na svatbě, dokud je ženich s nimi? Dokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom, v ten den, se budou postit. Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na staré šaty, jinak se ten nový přišitý kus ze staré látky vytrhne a díra se jen ještě zvětší. A nikdo nenalévá mladé víno do starých měchů, jinak víno měchy roztrhne a přijde nazmar víno i měchy. Mladé víno do nových měchů!"
Půst je nepochybně prospěšný způsob vyjádření úcty k Bohu a solidarity s lidmi. Půst však není nejvyšším projevem zbožnosti ani cílem sám o sobě. Ježíš neodmítá půst jako takový, nýbrž to, že se z něj stává něco jiného, neslouží růstu zbožnosti a lásky, když je to půst ve smyslu výkonu nebo formálního dodržování nějakých ustanovení. Být s Ježíšem přináší na prvním místě radost, a to je to nejpodstatnější. Je třeba se učit radosti z Ježíše – on je novým vínem, které je třeba uskladňovat v nových sudech, ve starověku v Palestině to byly ovšem kožené měchy. Ježíš neříká, že staré je špatné, ale že nové potřebuje něco jiného než staré, novou angažovanost, novou otevřenost budoucnosti, novou ochotu vidět věci jinak, něco se sebou udělat.
To je výzva pro každého jednotlivce i pro církevní společenství jako taková. Papež nás zve k účasti na synodálním procesu, na obnově církve. Ten má začít vzájemným nasloucháním a má vést k tomu, aby nové víno bylo uloženo do nových měchů. Novým vínem má být obnova radosti z Boha, nová forma úcty k němu, obnovená důvěra, obnova sounáležitosti lidí v církvi i mimo ni, růst angažovanosti ve prospěch Božího království tady na zemi. Novými měch pak snad bude i reforma církevních struktur, jejich pružnosti a služebnosti.
