Pondělí 17. října – 29. týden v mezidobí, sv. Ignáce Antiochijského
Ef 2,1-10
Bratři! Byli jste mrtví pro své poklesky a hříchy, v nichž jste kdysi žili podle světského smýšlení, pod vlivem ducha, který vládne a svou moc vykonává v ovzduší, a teď působí v lidech, kteří se (Bohu) vzpírají. K nim jsme kdysi (náleželi) i my všichni, protože jsme žili tak, jak si to žádalo tělo. Dělali jsme, co se tělu zachtělo a co mu napadlo. A tak jsme už svou přirozeností propadli Božímu hněvu jako ostatní. Ale nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Milostí jste spaseni! Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše. Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! (Dostáváte ho) ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.
Autor Listu Efezanům ve stopách Pavlových zdůrazňuje, že spása není dílem člověka, ale darem Božím skrze Ježíše Krista. Autor o ní mluví jako něčem, co již nastalo v životě těch, kdo uvěřili, jako by již dosáhli plnosti. I když jeho slova o spáse a místu v nebi mají punc prézentní eschatologie, tedy jako by se spása již naplnila a my jí žili naplno, nepochybně ani on to takto nemínil. Jde mu o zdůraznění toho, co bylo před křtem, a co je po něm. Je to spíše apel na adresáty, aby žili z oné reality, jež jim byla ve křtu otevřena. To ostatně obsahují slova závěrečného verše tohoto úseku listu. „Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.“ Křesťan je povolán a nasměrován k tomu, aby naplnil to, co obdržel, aby se stal tím, kým skrze křest je: Kristem, tj. člověkem zakotveným v Bohu a žijícím pro druhé. Křesťan má jediný úkol, a to „stát se tím, kým již je“. Křest je skutečně otevřením cesty, ale není jejím naplněním a cílem. To je ten úkol, k němuž jsme povoláni a také uschopněni. A to je důvod díků. Pokud se stáváme tím, kým jsme skrze křest, pak se realizuje i naše místo v nebi.
Lk 12,13-21
Někdo ze zástupu Ježíše požádal: „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!“ Odpověděl mu: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ Potom jim řekl: „Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má.“ Pověděl jim toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: `Co mám udělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,' řekl si, `strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!' Bůh však mu řekl: `Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?' Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem.“
Perikopa se četla v neděli 31. 7. (18. neděle) letošního roku.
Majetek hrál vždycky důležitou roli v myšlení a jednání lidí. Text je výzvou, abychom nepodléhali představám, že si můžeme život zajistit bez ohledu na druhé. Problém toho bohatého statkáře z podobenství nebyl v tom, že chtěl úrodu dobře uložit, ale v tom, že nebyl s to vidět, že s ní může naložit i jinak, že se může rozdělit a ještě mu zbude. On chtěl všechno jen pro sebe a pro své pohodlí, pro svou bezstarostnost. Nebyl s to vidět druhé, kterým se nedaří jako jemu. Nakonec jim to ale musel zanechat. Tak dopadne každý, kdo příliš lpí na tom, co má.
Ježíš odmítá se nechat zatáhnout do sporů o dědictví. Nejspíš proto, že v něm obě strany chtěly tu druhou ošidit. Ježíš varuje před chamtivostí, před touhou mít stále víc, a falešnou představou o zajištění života co největším majetkem. To vůbec není zbytečné varování ani dnes. Člověk se musí rozumně starat, aby zajistil své životní potřeby a nebyl druhým a společnosti na obtíž, ale to se nesmí stát hlavním cílem života. Dnes jsme posedlí touhou po předcházení jakémukoliv riziku, zajišťujeme se čím dál víc – a pak najednou přijde něco: covid, válka…, co naše jistoty, úspory a bezpečí smete. Je třeba žít tak, aby člověk mohl v klidu odejít s vědomím, že jeho život nebyl zbytečný, že měl smysl, že byl obdarováním pro něj i pro druhé lidi. Je mnohem lepší spoléhat na lásku a přátelství než na hmotné statky. Pokud je člověk má a dělí se s těmi, kdo to potřebují, nevyjde naprázdno. Je bohatý před Bohem, je bohatý ve svém srdci a nakonec má tolik, že přežije, že může vést normální slušný život. Majetek je důležitý, neseme za něj zodpovědnost, je nám propůjčen, a i když leckdy nás stál mnoho úsilí, je určen pro zachování a rozvoj života, a to nejen našeho vlastního, ale i ostatních. „Co máš, co bys nebyl dostal?“, říká sv. Pavel. Je třeba se umět dělit, jen tak může společenství i společnost růst.
