1.čtení - Zj 3,1-6.14-22
Já, Jan, uslyšel jsem Pána, jak mi říká: „Andělovi církevní obce v Sardech napiš: Toto praví ten, který má sedm Božích duchů a sedm hvězd: Znám tvé skutky; máš jméno, jako bys žil, ale jsi mrtvý. Probuď se a utvrď zbytek, který je už na umření. Shledal jsem totiž, že tvoje skutky nejsou dokonalé před mým Bohem. Nuže, vzpomeň si (na nauku, kterou) jsi přijal a slyšel; zachovávej (ji) a změň se! Neprobudíš-li se však, přijdu jako zloděj, a ty nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu. Přesto však máš v Sardech několik lidí, kteří si šaty neposkvrnili; ti budou se mnou chodit v bílých šatech, protože jsou (toho) hodni. Kdo zvítězí, bude tedy oblečen do bílého; jeho jméno nevymažu z knihy života, ale budu se k němu znát před svým Otcem a jeho anděly. Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch církevním obcím.
Andělovi církevní obce v Laodiceji napiš: Toto praví Amen, svědek spolehlivý a věrný, začátek Božího stvoření. Znám tvé skutky: nejsi ani studený, ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, protože jsi vlažný, ani horký, ani studený, vyplivnu tě z úst. Jestliže řekneš: ‚Jsem bohatý, mám všeho dost, nic nepotřebuji‘ a nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný, chudý, slepý a nahý, pak ti radím, kup si ode mě zlato v ohni pročištěné, abys zbohatl; bílé šaty, aby ses oblékl a neukazovala se tvá ošklivá nahota; mast, aby sis pomazal oči a (zase) viděl. Já kárám a trestám všecky ty, které miluji. Buď tedy horlivý a dej se na pokání. Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě. Kdo zvítězí, toho vezmu k sobě na svůj trůn, jak i já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůně. Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch církevním obcím.“
Z Janových dopisů sedmi církevním obcím v Malé Asii jsou zde prezentovány dva: dopis do Sard a dopis do Laodikeje. V Sardech je situace na pováženou: zdá se, že většina obce je natolik zapletena do kompromisů s většinovou společností, že se snaží se přizpůsobit i tam, kde už to znamená vzdávat se své křesťanské identity. Nicméně i v této problematické obci jsou lidé, kteří zůstali věrní svému přesvědčení. Bílý šat je symbolem jejich věrnosti. Jim platí příslib plného života. Dopis je varováním a výzvou ke změně, a to neodkladné, aby adresáti mohli zůstat zapsáni v knize života.
Není snadné udržet onu pomyslnou čáru mezi integrací do společnosti a zachováním vlastní identity. V každém případě je však nutné si uvědomit, v čem tato identita spočívá, čeho se nelze vzdát, aby člověk nepřestal být sám sebou a věrným svému povolání od Boha.
Křesťané v Laodikeji zřejmě žili velmi spokojeným životem, takovou tradiční vírou (ani studení, ani horcí) s tím, že jim nelze nic vyčítat (své náboženské povinnosti si plní) a zároveň se bez problémů včleňují do společnosti a podílejí se na jejím bohatství. Laodikeja byla významným lázeňským městem a profitovala z léčivých pramenů (z léčení očních chorob). Dopis odhaluje slepotu a bláhovost adresátů, kteří spoléhají na svou zajištěnost, nejisté pozemské jistoty (oblast byla navíc místem častých zemětřesení – jedno z nich proběhlo v 60. letech). I tento list je výzvou k obrácení a zároveň příslibem. Ježíš chce především dobro pro své následovníky, i když ho zrazují.
Závěrečná pasáž je nádhernou nabídkou: Ježíš stojí jako prosebník či návštěvník a přítel u dveří a klepe, chce být přijat a nabízí společenství stolu. Ježíš klepe u našich dveří, aby s námi mohl stolovat, sdílet s námi život. Zve nás ke svému stolu, i když je to on, kdo přichází a klepe na naše dveře.
Evangelium – Lk 19,1-10
Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby ho viděl, protože tudy měl procházet. Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: „Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě.“ On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: „Vešel jako host k hříšníkovi!“ Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!“ Ježíš mu řekl: „Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.“
Zacheův příběh je velmi známý a je předem zatížen negativním hodnocením tohoto bohatce a vrchního celníka. Z příběhu neplyne, že Zacheus byl zloděj a kolaborant, ale takové bylo obecné mínění o celnících. Dopředu byl odepsán jako hříšník. Je bohatý, ale na okraji slušné společnosti, a navíc mrňavý. Ale aby uviděl Ježíše, neváhá se zesměšnit a vylézt na strom. Dav spořádaných lidí ho nevidí, protože ho ani nechce vidět, ale Ježíš ho vidí a nabízí mu své společenství. Což samozřejmě ty ctnostné lidi pobouří. Někdo tak zanedbatelný, mrňavý, směšný a špatné pověsti jako Zacheus má být Ježíšovým hostitelem, může ho mít pro sebe! Přijetím Zachea (je to Ježíš, kdo se paradoxně zve do Zacheova domu) se v jejich očích degraduje i Ježíš sám. Ježíšova přítomnost mění Zacheův život: najednou Zacheovi není zatěžko vzdát se majetku, toho jediného, co ho udržovalo při životě. Tuhle Zacheovu proměnu označuje Ježíš slovem spása. Zacheus je novým člověkem, protože zažívá lidskou i Boží blízkost. Už není vyděděncem na okraji společnosti, je přece jako ostatní potomkem Abrahámovým, je člověkem hodným přátelství a úcty.
Na okraji lidského přátelství se ocitají i lidé úspěšní a bohatí, kteří často už předem upadají v podezření, že se svého postavení a majetku dobrali nepoctivým způsobem. Ježíšova nabídka společenství je výzvou k obdobnému jednání. Je třeba se vzpírat předsudkům vůči lidem, kteří nezapadají do společenských nebo církevních škatulek, a nabízet i jim vztah skutečného přátelství, spásu. Spása se děje všude tam, kde se lidé navzájem přijímají, obdarovávají, společně stolují, kde jsou schopni se vzdát svého sebezajištění a dělit se o to, co mají. Ježíš přichází i skrze své následovníky zachraňovat, co už bylo odepsáno.
