17. 11. 2024 – 33. neděle v mezidobí
Dan 12,1-3
Povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny tvého lidu. To bude čas úzkosti, jaký nebyl od té doby, kdy povstaly národy, až do té doby. Tehdy bude zachráněn tvůj národ, každý, kdo bude zapsán v knize. Probudí se mnozí z těch, kteří spí v zemi prachu, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky. Kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy.
S blížícím se závěrem liturgického roku se v liturgii připomínají texty, které mluví o konci světa, o eschatologické perspektivě. Prorocká kniha Daniel ohlašuje konec dějin, jenž je ve znamení soudu, a to individualizovaného. Věrní budou povoláni k trvalému bytí, nevěrní zmizí v nebytí. Tento úryvek je jedním z opravdu nemnoha starozákonních textů, které hovoří o vzkříšení mrtvých. Téma Dne Hospodinova jako momentu úzkosti a soudu není ve starozákonní prorocké literatuře ojedinělé. Vědomí, že smrtí plnohodnotný život nekončí, ba naopak, je v biblické literatuře doloženo poměrně pozdě – až od 2. stol. př. n. l. v nejmladších knihách Starého zákona (kromě knihy Daniel z 2. stol. př. n. l., v 2 Mak 12 a v Mdr 1-3). Avšak ani dnes naděje na věčný život není pro mnoho lidí nijak podstatnou, a to leckdy ani pro křesťany. Po přehnaném důrazu na odměnu ve věčném životě v minulosti, se moderní doba i současnost obrátila k pozemskému životu jako jediné jistotě, jako k jedinému, na čem záleží. Tato ztráta eschatologické orientace má dalekosáhlé důsledky v chápání života a v přehnaném lpěním na něm a na všem, co nabízí.
Žid 10,11-14.18
Každý (jiný) kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak (Kristus) podal za hříchy jednu jedinou oběť a pak se navždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, `až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož'. Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil. Kde je však odpuštění hříchů, není už (třeba) oběti za hřích.
Ježíš je jediným skutečným veleknězem, protože – ač sám bez hříchu, odevzdal sám sebe jako definitivní oběť za hřích, takže další krvavé oběti již nejsou účinné, resp. jsou zbytečné. Člověk je vysvobozen ze zajetí hříchu, zla, a může žít jako zralý a svobodný člověk.
Mk 13,24-32
Ježíš řekl svým učedníkům: „V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje. A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe. Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám: Toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“
I evangelista Marek odkazuje své čtenáře na znamení blížícího se příchodu Syna člověka. Příchod Syna člověka ve slávě znamená na jednu stranu radikální proměnu všeho, což s sebou nese i úzkost z neznámého, z negativních jevů, bolesti, na druhé radost těch, kdo na tento příchod s touhou čekají. Příchod Syna člověka je rozpoznatelný, ba co víc, on už je zde coby přicházející, jako ten, kdo se dá poznávat, ale kdo tu ještě není plně a definitivně. Rozpoznat to není podle Ježíšových slov nesnadné, vždyť člověk je schopen se orientovat v tomto světě a interpretovat události. Není třeba papež František takovým znamením přicházejícího Božího království?
