Pondělí 21. 2. 2022 – 7. týden v mezidobí
Jak 3,13-18
Milovaní! Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať tedy ukáže ušlechtilým chováním, že umí jednat jemně a moudře! Ale máte-li v srdci hořkou nevraživost a sobeckost, nevynášejte se a nefalšujte pravdu. To není moudrost, jež přichází shora, ale pozemská, živočišná, ďábelská. Kde totiž (vládne) nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká. Ti kdo usilují o pokoj, rozsévají v pokoji (semeno, jehož) plodem je spravedlnost.
Moudrost, o níž autor listu mluví, je životní moudrost, schopnost mít odstup od emocí, zachovat si velkorysost ve vztahu k druhým, umět odpouštět, vidět potřeby druhých a angažovat se pro ně. Moudrost spočívá v tom, že člověk je zralý a nenechá se ovládat situací a emocemi, že si uvědomuje, že negativní jednání vůči druhým se vždy nakonec obrátí i proti němu samotnému. Moudrý člověk nemá potřebu pěstovat si své já na úkor druhých, naopak podporuje druhé v růstu.
Mk 9,14-29
(Když Ježíš sestoupil s hory a) přišel k učedníkům, uviděl kolem nich velký zástup a učitele Zákona, jak se s nimi přou. Jakmile ho všichni ti lidé spatřili, (zachvěli se) posvátnou bázní, seběhli se kolem něho a pozdravovali ho. Zeptal se jich: „Proč se s nimi přete?“ Jeden z těch lidí mu odpověděl: „Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna. Má v sobě ducha němoty. Když ho popadne, srazí ho k zemi a on má pěnu na ústech, skřípe zuby a strne. Prosil jsem tvé učedníky, aby ho vyhnali, ale nedovedli to.“ On jim na to řekl: „Pokolení nevěřící! Jak dlouho ještě mám být u vás? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně!“ Přivedli ho k němu. Jakmile duch spatřil (Ježíše), hned zkroutil chlapce křečí. Padl na zem a svíjel se s pěnou na ústech. Ježíš se zeptal jeho otce: „Jak dlouho to má?“ Odpověděl: „Odmalička; a často ho i do ohně hodil nebo do vody, aby ho zničil. Ale můžeš-li něco, měj s námi slitování a pomoz nám!“ Ježíš mu odpověděl: „Můžeš-li!? Všechno je možné tomu, kdo věří!“ Otec toho chlapce hned zvolal: „Věřím! Pomoz mé slabé víře!“ Když Ježíš viděl, že se lid sbíhá, pohrozil nečistému duchu: „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji: Vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!“ (Duch) vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel. (Chlapec) zůstal jako mrtvý, takže mnozí mysleli, že umřel. Ale Ježíš ho vzal za ruku, zvedl ho a on vstal. Když (Ježíš) vešel do domu a jeho učedníci s ním byli sami, zeptali se ho: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ Odpověděl jim: „ Takový ďábel nemůže být vyhnán ničím jiným než modlitbou.“
Učedníci zažívají, že bez Ježíše toho příliš mnoho nezmohou. Jejich víra podobně jako otce onoho chlapce je slabá, málo účinná. Jako zdroj účinnosti Ježíš označuje modlitbu. Nejde však o modlitbu ve smyslu pronášení slov, dovolávání se Boha, nýbrž o modlitbu v tom nejhlubším slova smyslu, o sjednocení s Bohem. Ježíš uzdravoval, vyháněl zlé duchy silou Boží, protože byl jako člověk s Bohem-Otcem neustále spojen. Ale i on potřeboval chvíle, a ne zrovna krátké, aby toto spojení udržoval. Chtít uzdravení druhého člověka včetně přímluvné modlitby je záslužné, ale síla k uzdravení je od Boha a člověk se musí vzdát sebe ve smyslu „chtít z toho něco mít“, aby Bůh mohl skrze něj jednat. Je dobře si uvědomovat, když prosíme za zdravení nějakého člověka, oč a proč prosíme, nakolik jsme my v tom nějakým způsobem zaangažovaní, protože nemůžeme unést bolest druhého, problémy, které vznikly, pocity selhání…. To není tak snadné. A Ježíš vidí, že učedníci do tajemství s pojení s Bohem stále ještě nepronikli, i když jsou už tak dlouho s ním. Odevzdat druhého plně do Boží vůle i sebe sama ve své modlitbě je skutečný výkon, protože tím také přijímáme závazek vlastní zodpovědnosti.
