Sobota 17. 4. 2021 – 2. týden velikonoční

Sk 6,1-7

V těch dnech, když počet učedníků rostl, začali helénisté projevovat proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním podělování zanedbávány. Dvanáct (apoštolů) proto svolalo (veškeré) množství učedníků a řekli: „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova.“ Ten návrh se zalíbil celému shromáždění. Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víry a Ducha Svatého, dále Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmena a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Postavili je před apoštoly a oni na ně za modlitby vložili ruce. Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velké množství kněží poslechlo a přijalo víru.

Ony idylické poměry, jak nám je vylíčil autor Skutků v předchozích kapitolách, nebyly zas tak idylické, jak plyne z dnešního čtení. O počtu těch vdov, resp. o sociálním pozadí konfliktu, lze mít značné pochybnosti. Smyslem této pasáže je především sdělení, že už v prvotní církvi fungovaly různě orientované skupiny, což s sebou nese vždy určitý konfliktní potenciál, ale že lze najít řešení a společný „jazyk“. V základní jeruzalémské obci (mateřské) byly ty skupiny odlišné už jazykově, ale nepochybně nejenom. Jazyk je nástrojem myšlení a řečtina a hebrejština/aramejština jsou strukturou velmi odlišné jazyky. Ti řecky mluvící křesťané ze židovství zřejmě vyvozovali poněkud jiné závěry z významu Ježíšovy smrti ve vztahu k židovství, nejspíš mnohem radikálnější než jejich aramejsky mluvící souvěrci. Byla to právě tato řecky mluvící skupina učedníků, která po smrti Štěpánově musela opustit Jeruzalém. A z nich také byli první aktivní misionáři. Nepochybně v obou skupinách byli lidé, kteří uměli alespoň základně oba jazyky, např. Petr nebo Filip  či Ondřej, což umožňovalo dorozumění. V čele té „nové“ skupiny stojí samí řecky mluvící, jak prozrazují jejich jména – Mikuláš je dokonce proselyta z Antiochie (třetího největšího města Římské říše a hlavního města provincie Sýrie, kde hlavním komunikačním jazykem byla řečtina), tedy města, kam nakonec tato skupina zamířila.

Obě skupiny nakonec našly společné řešení, což vedlo k růstu celé obce. Konflikty a problémy provázejí církev od počátku, nikdy to nebylo zcela ideální. Je ovšem důležité mít snahu najít řešení, hledat ho ve společné modlitbě a komunikovat. Pak to může vést i k růstu.

Jan 6,16-21

Když nastal večer, šli Ježíšovi učedníci dolů k moři, vstoupili na loď a jeli na druhý břeh moře do Kafarnaa. Už byla tma, a Ježíš k nim ještě nepřišel. Moře se vzdouvalo nárazy silného větru. Když uveslovali pětadvacet nebo třicet honů, viděli Ježíše kráčet po moři a blížit se k lodi. Padl na ně strach. On však na ně zavolal: „To jsem já, nebojte se!“ Chtěli ho vzít na loď a vtom loď přirazila k břehu, ke kterému jeli.

Příběh s Ježíšem kráčejícím po moři je znám i ze synoptické tradice. Odlišnost Janova evangelia je v tom, že Ježíš na loď ani nevstoupí, a přesto se okamžitě ocitnou učedníci v cíli. Ježíšova přítomnost stačí k tomu, aby se člověk ocitl v cíli své cesty. S Ježíšem lze překonat všelijaké překážky a dospět k cíli, a to i v situaci, když ho již nelze mít ve fyzickém dosahu. Ježíš je, jak sám ve 14. kapitole říká, „cesta, pravda a život“. Jde-li člověk s ním svou životní cestou, je již zároveň u cíle.