Pondělí 17. 5. 2021 – 7 týden velikonoční

Sk 19,1-8

Když byl Apollos v Korintě, prošel Pavel horními kraji a přišel do Efesu. Tam našel některé učedníky a zeptal se jich: „Dostali jste Ducha Svatého, když jste přijali víru?“ Odpověděli mu: „Ale ani jsme neslyšeli, že je nějaký Duch Svatý.“ Řekl pak: „Jak jste tedy byli pokřtěni?“ Oni pravili: „Křtem Janovým.“ Pavel je poučil: „Jan uděloval křest k obrácení a říkal lidu, aby uvěřili v toho, který přijde po něm, to je v Ježíše.“ Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jménu Pána Ježíše. Pavel na ně vložil ruce, a sestoupil na ně Duch svatý, takže mluvili (neznámými) jazyky a pod vlivem vnuknutí. Těch mužů bylo celkem asi dvanáct. Potom šel do synagogy a po tři měsíce směle vystupoval a přesvědčivě kázal o Božím království.

Pavel pokračuje ve své misijní činnosti a přichází do Efezu, jednoho z největších měst římské říše. Setkává se tam s lidmi, kteří znali křest Janův (tedy křest na obrácení od hříchu, k osvobození na Božím soudu), ale ne křest, kterým člověk vstupuje do společenství s Bohem skrze Ježíše Krista a také do společenství Ježíšových učedníků, církve. Křest je stvrzením víry. Autor Skutků tady poukazuje na rozdílnost mezi křtem Janovým (ten měl význam v rámci židovstva) a křtem ve jménu Ježíšově (resp. Otce i Syna i Ducha). Jako naplnění příslibů křtu coby eschatologického znamení jsou tito učedníci skrze Pavlovo vzkládání rukou naplněni Duchem. Glosolalie a prorocká slova byly zřejmě významným fenoménem v rané církvi, jak o tom svědčí i listy Pavlovy, zejména 1 Kor. Celý akt je svědectvím o praxi rané církve v udělování křtu a „biřmování“ (tenkrát to tento název neneslo), tedy o křesťanské iniciaci. Mužů je symbolický počet 12 (jde o symbol plnosti). Oni jsou symbolem Pavlovy úspěšné mise v Efezu, kde Pavel zůstal relativně dlouho (podle Sk až 3 roky), kde působil a odkud podnikal své další misijní cesty po Malé Asii (založil např. galatské obce?).

Jan 16,29-33

Učedníci řekli Ježíšovi: „Teď mluvíš otevřeně, (a ne) obrazně. Nyní víme, že víš všechno a nepotřebuješ, aby se tě kdo na něco ptal. Proto věříme, že jsi vyšel od Boha.“ Ježíš jim odpověděl: „Nyní už věříte? Hle, přichází hodina ano, už je tu kdy se rozprchnete, každý do svého (domova), a mne necháte samotného. Přesto však nejsem sám, neboť Otec je se mnou. Toto jsem k vám mluvil, abyste měli ve mně pokoj. Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět.“

Učedníci se domnívají, že konečně Ježíšovi rozumějí, že jim je jasné, o čem mluví, protože nemluví v obrazech. Téměř se staví na roveň Ježíšovi ve svém poznání, neboť konstatují, že se nepotřebují na nic ptát. Ježíš je ovšem vyvádí z jejich sebevědomí. Jejich víra není vůbec zralá, jak se domnívají, protože nespočívá v pouhém rozumění řeči, nýbrž v existenciálním přijetí Ježíšovy oběti, pašijí. Ono poznání, o němž si myslí, že ho mají, je nedostatečné, dokud není prověřeno přijetím Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání. I nadále učedníci Ježíše plně nechápou, což se naplní v tom, že ho v nejkritičtější moment opustí. Jejich prohlášení, že Ježíš ví všechno, se tak naplňuje i na nich samotných. Ježíšova slova jsou však míněna na jejich podporu, na to, aby se kvůli jeho smrti na kříži nezhroutili, aby pochopili, že právě v ní Ježíš přemáhá svět temnoty, svět zla. To má být jejich nadějí a jejich silou. Ty potřebují, protože oni zůstávají ve světě, oni mají pokračovat dál.

To má být i naší nadějí a silou. Ježíš přemohl a přemáhá svět, i když se nám to nezdá. Zlo přes svou moc nikdy definitivně nezvítězí.