Pátek 17. 6. 2022 – 11. týden v mezidobí

2 Král 11,1-4.9-18.20

Když Atalja, matka krále Achazjáha, viděla, že její syn je mrtev, rozhodla se vyhubit všechno královské potomstvo. Jehošaba, dcera krále Jorama a sestra Achazjáhova, vzala Joaše, syna Achazjáhova, i jeho kojnou, a tajně ho odvedla ze středu královských synů, kteří byli pobíjeni, a skryla ho před Ataljou v ložnici, takže nebyl zabit. Byl s ní ukryt v Hospodinově domě šest let, zatímco Atalja vládla nad zemí. Sedmého roku poslal (velekněz) Jojada pro setníky Karů a tělesné stráže a přivedl je k sobě do Hospodinova domu. Sjednal s nimi smlouvu, když je v Hospodinově domě zavázal přísahou. Pak jim ukázal králova syna. Setníci vykonali všechno, co jim nařídil kněz Jojada. Každý vzal své mužstvo, jak ty, kteří nastupovali službu v sobotu, tak ty, kteří ji v sobotu končili, a přišli ke knězi Jojadovi. Kněz dal setníkům oštěpy a štíty, které patřily králi Davidovi a byly v Hospodinově domě. Tělesní strážci se postavili – každý v ruce zbraň – od jižního rohu chrámu k jeho severnímu rohu mezi oltářem a budovou chrámu, a tu (kněz) vyvedl králova syna, vložil na něj diadém a náramky, prohlásil ho za krále a pomazal. (Lidé) tleskali rukama a volali: "Ať žije král!" Když Atalja slyšela hlas lidu, přišla k lidu do Hospodinova domu. Podívala se, a hle – král stál na vyvýšeném místě, jak bylo zvykem, zpěváci a trubači u krále a všechen venkovský lid plný radosti troubil do trub. Atalja si roztrhla šaty a zvolala: "Zrada, zrada!" Kněz Jojada nařídil setníkům, velitelům vojska: "Vyveďte ji ven z nádvoří; kdo za ní půjde, bude zabit mečem!" Kněz totiž poručil, aby nebyla zabita v Hospodinově domě. Vložili tedy na ni ruce a šla do královského domu cestou, kudy vcházeli koně, a tam byla zabita. Jojada sjednal smlouvu mezi Bohem a králem i lidem, který se zavázal, že bude lidem Hospodinovým, a druhou smlouvu mezi králem a lidem. Všechen lid z venkova přišel do Bálova chrámu, zbořili ho, jeho oltáře a obrazy rozbili na kusy a Mátana, kněze Bálova, zabili před oltáři. Kněz ustanovil stráže nad Hospodinovým domem. Všechen venkovský lid se radoval, ale město se nevzrušilo. Atalju pak zabili v královském domě.

Zápas mocných o vládu je nemilosrdný. Toho jsme svědky dodnes. Královna Atalja neváhá vyvraždit všechny, kdo by ji mohli ohrožovat v jejích mocenských ambicích. Nepočítala ovšem s tím, že se nelze donekonečna stavět proti Bohu. Bůh má své cesty jak zachránit to, co se jeví již jako zcela zničené. Na svou krutost, mocichtivost a modloslužbu doplatila sama – skončila tak, jak zacházela s ostatními, o nichž se domnívala, že ji ohrožují.

Věřím, že takto skončí všichni uzurpátoři moci, i když život jejich obětem to už nevrátí.

Mt 6,19-23

Ježíš řekl svým učedníkům: "Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez a kam se zloději prokopávají a kradou. Shromažďujte si však poklady v nebi, kde je ani mol, ani rez nekazí a kam se zloději nemohou prokopat a krást. Vždyť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Oko je pro tělo jako svítilna. Je-li tedy tvé oko zdravé, celé tvé tělo bude jasné. Je-li však tvé oko nemocné, celé tvé tělo bude temné. Jestliže tedy tvé vnitřní světlo je tmou, jak hluboká bude sama temnota!"

Výzva k nehromadění majetku pro majetek je stále stejně platná. Pokud majetek neslouží společnému dobru, není požehnaný. Majetek je dobrý, nesmí se mu však sloužit, nesmí se stát pánem a cílem života. Vše, co máme, od toho hmotného až po duševní a duchovní kvality, je darem, který jsme dostali a dostáváme, i když na to musíme vynakládat své síly a není to zadarmo. Egoismus zakaluje zrak, uvrhuje do temnoty, do pekla likvidace lidskosti, vztahů, radosti. Egoismus, jehož projevem je vedle sebestřednosti a pýchy i lakota, hromadění majetku, hamižnost, je nemoc, leckdy smrtelná. Ježíš nás vybízí k solidaritě, ke smysluplnému využívání majetku i zodpovědnosti za něj.

Shromažďovat poklady v nebi znamená nasazovat se o růst Božího království na zemi, a to solidaritou, velkorysostí, přejícností, zájmem o potřeby druhých lidí, účinnou pomocí. Nepřestávejme myslet na Ukrajinu a dělit se s potřebnými o to, oč můžeme.