Neděle 17. 9. 2023 – 24. neděle v mezidobí
Sir 27,33-28,9 (řec. 27,30-28,7)
Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti.
Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení? S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí? Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, (vzpomeň) na hnilobu a smrt a dbej přikázání! Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, (vzpomeň) na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!
Jak je vidět už Kniha Sirachovec (2. stol. př. n. l.) nabádá k velkorysosti, k opuštění myšlení na pomstu, k opuštění jednání z nenávisti. Nenávist a pomstychtivé myšlenky pěstuje člověk, který ztratil vědomí vděčnosti. Člověk si nárokuje shovívavost vůči sobě (protože všichni děláme chyby a všichni se dopouštíme nepravostí, ať už v myšlenkách nebo v jednání), a to od Boha i od druhých, ale pak mnohdy sám není s to stejně jednat vůči druhým. Odpuštění křivdy, zlého jednání, hříchu, kterého se někdo na mně nebo mých blízkých dopustil není snadné a nesmí být jen povrchní. K tomu je opravdu třeba obrácení srdce, a to je proces, který trvá delší čas. Nelze jej moc uspíšit, má-li být úspěšný. Ale bez něj není lidské soužití možné.
Řím 14,7-9
Bratři! Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.
Člověk, který věří v Boží přítomnost a jednání Boží v Kristu, je s Otcem i Synem spojen v jakékoliv situaci, i když to třeba nevnímá a neprožívá. Patřit Pánu je výsada, které je třeba si vážit. Bůh se nás nikdy nevzdá, i když my máme pocit, že je hodně daleko.
Mt 18,21-35
Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale (třeba) sedmasedmdesátkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože (dlužník) neměl čím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: `Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: `Zaplať, co jsi dlužen!' Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: `Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože ji mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?‘ A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.“
Petr je přesvědčen o své velkorysosti, když se ptá po hranici odpuštění a nabízí počet sedmkrát, tedy mockrát. Ježíš ho ovšem převeze, když tuto hranici odsune takříkajíc donekonečna. Otázku po odpuštění pak svým podobenstvím obrátí. Člověk by si napřed měl uvědomit, co všechno dostává, když jsou jeho chyby, nedostatky a hříchy Bohem i druhými snášeny a přijímány s odpuštěním. Napřed by měl prožít vděčnost za dary života a vztahů od druhých, a to přes své nedostatky, a pak teprve vidět dluhy na straně druhých. Toto podobenství není o neplacení dluhů a bezmyšlenkovitém povrchním odpouštění zlého jednání, nýbrž o změně výchozí pozice. Ze situace dlužníka a hříšníka, jenž potřebuje odpuštění, aby mohl žít, je třeba hledat možnosti daru života pro toho, kdo je v podobné situaci vůči mně. Smyslem toho podobenství je sdělení, že Bůh chce pro každého možnost žít, což znamená i velkorysost vůči těm, kdo potřebují odpuštění, oddlužení, aby mohli žít, aby mohli jednat také tak. Není to o podpoře nezodpovědného jednání nebo bezohledného jednání, nýbrž o obrácení perspektivy v linii Boží velkorysosti. Bez odpuštění nelze žít, což neznamená, že se má bagatelizovat vina či dluhy. To nedělá ani Bůh sám, ale ve své solidaritě s člověkem nabízí překročení úzkého horizontu touhy po odplatě, po sebestřednosti a hrabivosti.
