Úterý 17. 9. 2024 – 24. týden v mezidobí, sv. Jan Zlatoústý
1 Kor 12,12-14.27-31a
Bratři! Jako tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů, ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo, tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo – ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní – všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. Ani tělo se přece neskládá z jednoho údu, ale z mnoha. Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd. Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Někteří dále (mají moc dělat) zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. Jsou snad všichni misionáři? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc dělat zázraky? Mají všichni moc uzdravovat? Mluví všichni jazyky? Umějí všichni (ty řeči v neznámém jazyku pronesené) vykládat? Usilujte však o dary lepší.
Na problémy korintské obce, které spočívaly v mnoha ohledech v nejednotě, v dělení na různé skupiny a „závodění“ o důležitost na základě různých obdarování, z nichž asi nejvíce bylo ceněno mluvení v jazycích, reaguje Pavel metaforou lidského těla. Tu převzal z antické tradice, kde sloužila podobným účelům, totiž sjednotit obec (polis), kde se jedni považovali za důležitější než druzí a uzurpovali moc pro sebe. Pavlovi však jde o víc než o utišení řevnivosti. Jestliže všichni dohromady vytvářejí Kristovo tělo, jsou teprve dohromady sjednoceni s Kristem, pak nesvornost znamená „méně Krista“. Sjednocení s Kristem je narušeno. V Kristově těle má každý své místo, každý je důležitý. Různá obdarování, talenty a schopnosti nejsou zásluhou jednotlivců, jsou něčím, co dostali zadarmo, ale zároveň jsou pro každého úkolem ve prospěch celku.
Ve společnosti i ve společenstvích se vyskytují obvykle dva extrémy lidí: buď si člověk neváží toho, co má, a myslí si, že druzí dostali větší a lepší dary, což může vést k závisti nebo pocitu méněcennosti, nebo naopak je člověk namyšlený a své dary přeceňuje, což vede k tomu, že se vychloubá a druhými pohrdá. Není důležité, jaký dar člověk má, nýbrž jak ho využívá ve prospěch druhých. A každý z nás má těch darů povícero, mnohdy je však ani nevidí. Potřebuje pak druhé, aby mu je pomohli vidět.
Lk 7,11-17
Ježíš se odebral do jednoho města – jmenovalo se Naim. Šli s ním jeho učedníci a velký zástup. Když se přiblížil k městské bráně, právě vynášeli mrtvého; byl to jediný syn a jeho matka byla vdova. Z města ji doprovázel velký zástup. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ Přistoupil k márám a dotkl se jich. Ti, kdo je nesli, se zastavili. Řekl: „Mládenče, pravím ti, vstaň!“ Mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid!“ Tato zpráva o něm se roznesla po celém Judsku i po celém okolí.
Ježíš vrací zemřelého syna matce, pro niž znamenal životní oporu. Ježíš tak zachraňuje dva životy – zemřelého mládence i jeho matky. Ježíš jedná ze své iniciativy, protože má soucitné srdce, oné ženy mu je líto. Evangelia systematicky ukazují Ježíše jako toho, kdo nejrůznějším způsobem vrací člověka do života. On neváhá překročit náboženská tabu, dotýká se már, kulticky nečistého předmětu, neboť na nich leží mrtvý člověk. Jeho jednání předznamenává onen definitivní dar života, života v plné Boží přítomnosti. Ježíš je pro své skutky obdivovaný, ale ani to nezabrání tomu, aby se ho lidé nakonec nezřekli. Lidé velebí Boha, to bylo nepochybně i Ježíšovým cílem, ale dlouho jim to nevydrží. Lidská paměť je hrozně krátká a sobecky zaměřená na sebe.
