Čtvrtek 18. 11. 2021 – 33. týden v mezidobí
1 Mak 2,15-29
Královi vyslanci, kteří nutili k odpadu, přišli do města Modinu, aby vyžadovali oběti. Mnozí z Izraele se k nim přidali. Matatiáš a jeho synové stáli stranou. Královi vyslanci se ujali slova a řekli Matatiášovi: „Jsi vážený a vlivný hodnostář v tomto městě a máš oporu v synech a příbuzných. Nuže, přistup první a vykonej králův rozkaz, jak to učinili všechny národy, Judovci i ti, kteří zůstali v Jeruzalémě. Ty a tvoji synové budete mezi královými přáteli a budete poctěni zlatem, stříbrem a mnohými dary.“ Matatiáš v odpověď hlasitě volal: „I když všechny národy, které jsou pod panstvím krále, ho poslouchají, od náboženství svých otců odpadají a jeho příkazům se podrobují, já, moji synové a příbuzní budeme kráčet podle Smlouvy našich otců. Bůh nás chraň, abychom opustili Zákon a jeho ustanovení. Králových rozkazů neposlechneme a od našeho náboženství neustoupíme ani napravo, ani nalevo.“ Sotva však domluvil, před očima všech přistoupil jeden Žid, aby podle králova rozkazu obětoval na oltáři v Modinu. Když to Matatiáš uviděl, rozhorlil se, až do ledví se zachvěl a vzplanul hněvem podle Zákona. Vrhl se na něho a zabil ho u oltáře. Zároveň zabil i králova úředníka, který měl nutit k oběti, a rozbořil oltář. Horlil pro Zákon, jako učinil kdysi Pinchas Zimrimu, synu Saluovu. Potom Matatiáš volal hlasitě po městě: „Za mnou, kdo horlí pro Zákon a zachovává Smlouvu!“ A uprchl se svými syny do hor a všechen majetek zanechali v městě. Tehdy mnozí, kteří hledali spravedlnost a právo, odešli na poušť a tam se usídlili.
Konflikt mezi ctiteli Zákona a řeckou správou (Seleukovci) v Palestině vyvrcholil tzv. makabejským povstáním v roce 168 př. n. l.. 1. kniha Makabejská vypráví o počátku boje synů kněze Matatiáše z Modinu, kteří byli podle přezdívky nejbojovnějšího z nich Judy Makabejského nazýváni Makabejci. Věrnost Zákonu a horlivost víry je vedla k tomu, že byli ochotni se všeho vzdát a postavit se na odpor uzurpátorské moci, která jim chtěla vzít to nejdůležitější: víru v jediného Boha. Juda za ni nakonec položil svůj život. Povstání nakonec dopadlo úspěšně.
Lk 19,41-44
Když se Ježíš přiblížil k Jeruzalému a uviděl město, zaplakal nad ním a řekl: „Kéž bys v tento den poznalo i ty, co je pro tebe k pokoji! Nyní však je to tvým očím skryté. Neboť přijdou na tebe dny, kdy tě tvoji nepřátelé obklíčí náspem, oblehnou tě a sevřou ze všech stran, srovnají tě se zemí, (vyhladí) tvé děti a nenechají v tobě kámen na kameni, protože jsi nepoznalo čas, kdy ti Bůh nabídl svou přízeň.“
Ježíš vyjadřuje svou hlubokou lítost nad Jeruzalémem, posvátným místem, středem kultu Hospodinova, nad jeho zaslepeností a neschopností se zorientovat, rozpoznat Boží nabídku, kterou je on sám. Důsledkem té slepoty je zkáza, která pak historicky došla naplnění v roce 70 n. l., zničením Jeruzaléma a Chrámu, a posléze zdevastováním celé země po prohrané válce (66-74).
Tento Ježíšův nářek lze aplikovat jako varování i na nás a naši dobu. Není sice tak snadné číst znamení doby, ale je evidentní, že přichází změna, že každý z nás za sebe i církev jako společenství musí vyhodnotit, k čemu nás Bůh volá, proč nad námi Ježíš pláče. Papež o tom hovoří poměrně jasně. Jsme v bodu obratu, musíme se vrátit ke své první lásce, ke svému nadšení pro Krista, ke skutečnému následování, církev se potřebuje a může obrodit. Zodpovědnost leží teď na nás, abychom nedopadli jako Jeruzalém. Stejně jako tehdy ani dnes nechce svět naslouchat Ježíšovu poselství, které tak přesvědčivě tlumočí současný papež – jen to musíme s vytrvalostí dělat jako on, srozumitelně a s láskou vůči světu. Ježíš pláče nad městem, jeho osud mu rozhodně není lhostejný; myslím, že pláče i nad námi – máme šanci ještě něco udělat, jeho pláč proměnit v radost
