Pondělí 18. 11. 2024 – 33. týden v mezidobí
Zj 1,1-4; 2,1-5a
Zjevení Ježíše Krista, jež mu Bůh udělil, aby svým služebníkům ukázal, co se musí vbrzku stát; on to prostřednictvím svého anděla naznačil svému služebníku Janovi. A ten slavnostně prohlašuje, že všecko to, co viděl, řekl Bůh a dosvědčil Ježíš Kristus. Blaze předčitateli i posluchačům (tohoto) proroctví, kteří zachovávají, co je v něm psáno, protože ta doba je už blízko.
Jan sedmi církevním obcím v Asii: milost vám a pokoj od toho, který je, který byl a který přijde, a od sedmi duchů před jeho trůnem. (Slyšel jsem Pána, jak mi říká:) „Andělovi církevní obce v Efezu napiš: Toto praví ten, který drží sedm hvězd ve své pravici a který kráčí uprostřed sedmi zlatých svícnů: Znám tvoje skutky, tvou lopotu i tvou trpělivost. (Vím,) že nemůžeš snést ty špatné (lidi); podrobil jsi zkoušce ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou to lháři. Máš trpělivost a vydržel jsi (mnoho) pro mé jméno a neochabl jsi. Ale mám proti tobě, že jsi upustil od své první lásky. Upamatuj se tedy, z jaké výše jsi spadl, obrať se a jednej zase jako dříve.“
V úvodu Zjevení sv. Jana, které nás bude až do konce liturgického roku doprovázet, se říká, že proroku Janovi bylo sděleno poselství (zjevení – proroctví), jež se má brzo naplnit. Nejde tedy primárně o věštění a předpovídání budoucnosti, nýbrž o poselství pro Janovy současníky na konci 1. stol. n. l. (s největší pravděpodobností na sklonku vlády císaře Domitiana 94-96). Biblický prorok nevěští budoucnost, nýbrž oznamuje Boží poselství (varovné nebo útěšné – v knize Zjevení je obé). Bůh nechce člověka nečekaně překvapovat, „skákat na něj ze zálohy“, nýbrž skrze své vyvolené posly chce lidi vést k sobě. Proroci jsou i dnes mezi námi – jedním z nich je i papež František, je dobře mu naslouchat. Vyskytují se samozřejmě i proroci falešní a ty je třeba odhalovat. Pravý prorok dává sama sebe všanc pro pravdu, kterou z Božího pověření hlásá, falešný hájí sám sebe, své pohodlí, svůj zavedený způsob života i myšlení.
Jan píše listy 7 církevním obcím, kterým byl jako postava nepochybně dobře znám a byl jimi brán s úctou a vážností. Efez byl třetím nebo čtvrtým největším městem (velkoměstem) v římské říši, byl spojen s působením apoštola Pavla a posléze tzv. janovských obcí (tedy prostředím, kde pravděpodobně dostalo Janovo evangelium svou definitivní podobu). Křesťanství tam mělo svou tradici, církevní obec tam byla zakotvená a procházela různými zkouškami, mimo jiné byla ohrožována i lidmi (falešnými apoštoly), kteří vnášeli do řad křesťanů zmatek a nepokoj. Andělem církevní obce je nejspíš míněn hlavní představitel obce. Ale jde o obec jako takovou. Obec je chválena za svou vytrvalost, ale chybí jí prvotní zápal. Třetí či čtvrtá generace křesťanů se musela nějak zapojit do společnosti, když bylo zřejmé, že druhý příchod Kristův nebude hned tak, a to vedlo k různým až nepatřičným kompromisům. Víra se stávala tradiční, vyhasínal její žár.
Jakmile víra přejde do stádia tradičnosti, začíná být ohrožena ve svém základě, protože hrozí ztráta osobního vztahu. To lze vidět i v osobních příbězích jednotlivců, velmi často konvertitů. Když vymizí prvotní nadšení a nastane čas každodennosti víry, začne se vytrácet onen entuziasmus, žár „prvotní lásky“, pokud člověk nepřejde (stejně jako v partnerské lásce) k vědomé angažovanosti, k obnovování a posilování svého vztahu k Bohu tím, že si na něj udělá čas, že mu věnuje pozornost, že žije v církvi jako společenství vyvolených. To se ovšem týká i těch, kteří ve víře vyrostli. I jim hrozí ztráta první lásky (pokud k ní vůbec dospěli) a upadnutí do stereotypu. To však už pak nikoho neláká a církevní společenství se postupně stává živořícím organismem a nakonec mrtvolou.
Lk 18,35-43
Když se Ježíš blížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral. Slyšel, že jde kolem zástup, a ptal se, co to znamená. Pověděli mu, že tudy prochází Ježíš Nazaretský. Tu zvolal: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ti, kteří šli napřed, ho okřikovali, aby mlčel. On však ještě víc křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a poručil, aby ho k němu přivedli. Když se přiblížil, zeptal se ho: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Odpověděl: „Pane, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila.“ Ihned začal vidět; velebil Boha a šel za ním. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu.
Ježíš směřuje do Jeruzaléma, k cíli své životní pouti. A tu se setkává s někým, kdo je na okraji – na okraji cesty, na okraji společnosti, na okraji Ježíšovy cesty k naplnění poslání od Otce. Ten slepec nemá moc šancí, je existenčně odkázán na druhé, není ani s to rozpoznat, co se kolem něj děje. V Lukášově podání nemá ani jméno. Veškerou svou naději upne k Ježíšovi, o němž se nejspíš leccos doslechl. Dovolává se ho vznešeným mesiánským titulem, když ho označuje za syna Davidova. Svým křikem je obtížný a nepříjemný, zástupy, které jdou s Ježíšem, protože jsou senzacechtivé a chtějí se svézt s jeho proslulostí, se slepce snaží umlčet, protože jim překáží, zdržuje v cestě. Slepec se ovšem nedá a Ježíš ho dobře slyší a reaguje, klidně se zdrží. Když jej k němu přivedou, tak mu klade zásadní otázku, jež ukotvuje vztah: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Vyjadřuje tím, že vstupuje do jeho situace, že ji bere vážně, že ji bere za svou. Slepec je natolik osloven, že je schopen formulovat to, co možná na začátku neměl v úmyslu (možná chtěl původně především almužnu a sliboval si, že by mohla být velká), k čemu nejspíš neměl ani odvahu. „Pane, ať vidím!“ Uzdravit slepého člověka, aby viděl – to bylo nad možnosti kohokoliv. Ti okolostojící asi strnuli nad smělostí takového přání. Vyslovit takové přání vyjadřovalo odvahu a důvěru. Ježíš je proměňuje ve skutečnost a odkazuje na vztah, který se vytvořil – na víru. Onen slepec tedy prohlédl, nejen fyzicky, ale i duchovně, a rozhodl se pro cestu následování. A dav si uvědomil, co se stalo. Uzdravovat slepé bylo naplněním mesiánského zaslíbení, jak je formuloval prorok Izajáš. Proto vzdal dav chválu. I on se proměnil – z onoho netrpělivého zástupu se stává lid Boží.
Ježíš vstupuje do situace toho, kdo se na něj obrací s důvěrou, a to především s cílem proměnit člověka v jeho vztahu k Bohu. Zároveň ukazuje, jak je třeba se dívat a nepřehlížet ty, co jsou na okraji – na okraji naší pozornosti. A nemusí jít vždy o asociály, žebráky a lidi s handicapem. Leckdy jsou jimi lidé, které na okraj vylučujeme my, protože nám nesedí, protože nás zdržují, protože nám jsou nepříjemní. Máme tak šanci jednat jako Ježíš a otevřít takovému člověku cestu k následování.
