Neděle 18. 12. 2022 – 4. neděle adventní

Iz 7,10-14

Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše): "Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!" Achaz však řekl: "Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina." Tu pravil (Izaiáš): "Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je ‚Bůh s námi‘)."

Král Achaz je klasickým příkladem člověka, který se tváří zbožně a poslušně, ale ve skutečnosti už dopředu ví, že hodlá jednat podle svého. Bůh však na Achazovu nevěru reaguje pozitivně, I když ono znamení, narození nového člověka (syna z významné rodiny, nejspíš královské) je zároveň znamením varovným. Izajáš to vyjadřuje i tím, že činí rozdíl mezi sebou a Davidovým domem (dynastií), když mluví o „svém Bohu“ – Achaz se vylučuje ze společenství s Bohem Izajášovým, s Bohem Izraele.

Znamením není, že se dítě narodí z „panny“, protože hebrejské slovo „almah“ znamenalo pohlavně zralou ženu (svobodnou i vdanou) vznešeného původu. Překladem do řečtiny (parthenos) byl význam zúžen na mladou ženu bez sexuální zkušenosti. Znamením je onen syn. Immanuel (Bůh s námi) je svědectvím všem, i Achazovi, že Bůh je věrný, Bůh zůstává se svým lidem. To kontrastuje s nevěrností Achazovou.

Není zcela jasné, koho měl Izajáš na mysli. Narození Ježíšovo by těžko mohlo být znamením pro krále žijícího ke konci 8. stol. před n. l. Proroctví je situováno do období tzv, syrsko-efraimské války 735-732 př. n. l. Jde o proroctví, jež je svým významem otevřeno do budoucnosti ke svému plnému naplnění už v jiných historických souvislostech.

Řím 1,1-7

Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán. Od něho jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom na oslavu jeho jména přivedli k ochotnému přijetí víry všecky národy. K nim patříte i vy, protože si vás Ježíš Kristus povolal. Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.

V preskriptu svého list do Říma uvádí Pavel tzv. formuli Syna, v níž shrnuje Ježíšův lidsko-božský statut. Ježíš je potomkem Davidovým, patří do dějin Izraele, je nositelem zaslíbení, byl ukřižován (jako člověk zemřel), ale vstal z mrtvých, protože je zároveň Synem Božím. Pavel je jeho apoštolem, určeným k hlásání evangelia všem lidem, tedy i pohanům.

Preskript (úvodní část dopisu) se skládal ze jména odesílatele (Pavel – jenž se zde představuje velmi obšírně ve vztahu k Bohu a Kristu i svému poslání), adresáta (římští křesťané – i oni jsou představeni obšírně a charakterizováni pro svou víru jako svatí a Bohem milovaní) a pozdravu (přání pokoje a milosti).

Pavel římskou obec nezaložil, ale byla pro něj důležitá (Řím jako centrum tehdejšího světa). Chtěl ji využít pro své další působení na západě, a potřeboval proto adresáty ujistit o své pravověrnosti a svých kvalitách, neboť byl osobou spornou.

Mt 1,18-24

S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroků: "‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel‘, to znamená ‚Bůh s námi‘. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.

Evangelista navazuje na proroctví Izajášovo a vztahuje je na Ježíše. Ježíšovi nebylo dáno jméno Immanuel, je na něj vztahováno symbolicky, nýbrž Ježíš (jak uvádí i Lk 1,31), což je stejné jméno jako Jozue a znamená Bůh zachraňuje, na což poukazuje i komentář andělův (on spasí/zachrání/vysvobodí lid z jeho hříchů). Toto jméno nebylo v židovském prostředí vzácné. Ježíš však jeho význam zcela naplnil. I tím, že dostává Ježíš jméno, jež není neobvyklé, je vyjádřeno, že se stal „běžným“ člověkem, jedním z lidí, jedním z nás. Zároveň jej toto jméno svazuje s tradicí Izraele, s tím, kdo uvádí do „zaslíbené země“, do Božího království.

V Matoušově evangeliu (na rozdíl od Lk) je adresátem Božího poselství a v zásadě i protagonistou dění Josef, muž oddaný Hospodinu (spravedlivý). Pokorně přijímá svou roli ochránce vyvoleného dítěte. Dokáže překonat svou představu o budoucnosti, přijmout čáru přes rozpočet ve svých plánech, podřídit sw Božím plánům. V tom je veliký a pro nás všechny vzorem.