Středa 18. 12. 2024 – 3. týden adventní

Jer 23,5-8

Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bude bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: "Hospodin je naše spravedlnost." Proto hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy se nebude již říkat: "Živ je Hospodin, který vyvedl Izraelovy syny z egyptské země," ale "Živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl plémě Izraelova domu ze severní země a ze všech zemí, kam jsem je vyhnal, aby zase bydleli ve své zemi."

Prorok Jeremiáš, působící v Jižním království za panování králů Josiáše a pak Sedekiáše (na konci 7. a začátku 6. století př. n. l.), zaslibuje zásah Hospodinův do dějin – jeho proroctví má dvojí rozměr či perspektivu. Ta první, orientovaná na současníky proroka, zaslibuje návrat přesídlenců zpět a poukazuje na zkušenost s Hospodinem jako zachráncem (poukaz na „zázračné“ vysvobození z Egypta přechodem moře, exodus). Ta druhá zaslibuje mesiánského krále z rodu Davida s univerzálním posláním (král Josiáš, Davidovec, který si dělal nárok na srovnání s králem Davidem, resp. chtěl být novým Davidem, splňoval toto zaslíbení jen částečně), jež se v křesťanské interpretaci naplnilo až v Ježíši Kristu.

Bůh je věrný a vždy se ujme svého lidu, což ovšem neznamená, že věci se dějí podle lidských představ. Severní kmeny (Izrael) se zpět nikdy nevrátily, ale jižní (Juda) ano, protože víra v Hospodina u nich zůstala přes všechny útrapy a pohanský vliv pevná a živá.

Prorok sám byl povolán k velmi nesnadnému úkolu, který mu přinášel mnoho těžkostí, útrap a nakonec i smrt. Jeho hlavním úkolem bylo varovat Judsko před nevěrou a nedůvěrou vůči Hospodinu. Tento výrok přináší zaslíbení, aby Jeremiášovi adresáti (především obyvatelé Jeruzaléma) se utvrdili v důvěře v Hospodina, a to v situaci ohrožení expanzí Babylónu. Není snadné důvěřovat Hospodinu, protože na jeho přísliby se nedá sáhnout, nepropadat panice, nechtít si prosadit své řešení vlastní chytrostí, nýbrž konat, co je nutné, a přitom se plně spoléhat na to, že Bůh je dobrý a má vše ve své ruce.

Mt 1,18-24

S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu žít, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroků: "`Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,' to znamená 'Bůh s námi'. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.

Matoušovo evangelium cílilo jako na své adresáty primárně na křesťany židovského původu (pravděpodobně jich byla v obci, kde evangelista působil, převaha), proto je židovský kontext velmi výrazný. Je tedy příznačné, že v Matoušově evangeliu je adresátem Božího sdělení Josef, zatímco v Lukášově evangeliu je to sama Maria. Důležitou roli tu také hrají sny, skrze něž je sdělována aktérům dění (Josefovi, mudrcům) Boží vůle.

Josef musí překročit tradice a platná ustanovení dané společnosti a přijmout za svou ženu těhotnou Marii. Takové rozhodnutí nebylo jistě snadné. Josef dokázal uvěřit Božímu sdělení, i když si je nemohl nijak zvlášť ověřit. Avšak cílem evangelistova sdělení není ani tak velikost Josefovy víry a věrnosti jako velikost dítěte, které se má narodit. Evangelista přitom odkazuje na zaslíbení proroka Izajáše, tedy opět na židovský kontext – dítě, které Maria Božím zásahem počala, je naplněném dávného příslibu, který dokonce překračuje tím, že jde o dítě naplněné Duchem svatým s univerzálním posláním, vyjádřeným symbolickým jménem Emanuel (Immanuel) – Bůh s námi. V Ježíšově osobě se světu zjevuje Boží tvář, neviditelný a neuchopitelný, vše přesahující Bůh se dá poznat v osobě svého Syna, jenž se stal člověkem.

Boží cesty jsou a zůstanou zvláštní, nepodléhají lidským měřítkům. To může člověka znepokojovat nebo se z toho může radovat a otevřít se dobrodružství života s Bohem. Dobrodružství ovšem leckdy vede nebezpečnými situacemi, ohrožením života a nemusí skončit podle lidských představ.