Pátek 18. 2. 2022 – 6. týden v mezidobí

Jak 2,14-24.26

Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se“ – ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je (jim) to platné? Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: „Ty máš víru a já mám skutky.“ Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru. – Ty věříš, že je jeden Bůh? Zcela správně. I zlí duchové věří, a (přesto) se třesou hrůzou. Chceš se tedy přesvědčit, ty bláhový člověče, že víra beze skutků je jalová? Náš praotec Abrahám, který na oltáři obětoval svého syna Izáka – nebyl ospravedlněn pro své skutky? (Z toho) můžeš vidět, jak jeho víra působila spolu se skutky a že (teprve) pro skutky se jeho víra stala dokonalou. Tak se splnilo, co říká Písmo: `Abrahám uvěřil Bohu, a byl za to uznán za spravedlivého' a stal se Božím přítelem. Vidíte tedy, že člověk bývá ospravedlňován pro své skutky, ne jenom pro víru. Neboť jako tělo bez duše je mrtvé, tak i víra beze skutků je mrtvá.

Tato pasáž je z celého listu asi nejznámější. Víra a skutky, správněji bychom měli říci zbožnost (věrnost; řecké slovo pistis znamená obojí) a skutky či jednání. V jakého Boha věříme, se neprojevuje slovy, jak dobře o něm umíme mluvit, kolik se toho „namodlíme“, nýbrž jak jsme účinně pozorní vůči lidem kolem nás. Jestliže věříme v Boha Ježíšova, v Otce, pak se naše věrnost projevuje cestou následování, tedy na cestě setkávání s druhými lidmi a jejich potřebami. Nemůžeme uspokojit všechny potřeby světa, některé nezbývá než svěřit Bohu v modlitbě, protože je nemůžeme ovlivnit, vyřešit, ale je mnoho malých věcí, které můžeme udělat.

Ospravedlnění, o němž autor mluví, není v rozporu s tím, o němž mluvil apoštol Pavel. Ospravedlnění znamená, že obstojíme před Boží tváří nikoliv pro své zásluhy, ale pro lásku, jíž nás Bůh miluje. Ale tu jsme schopni přijmout jen, když ji žijeme (vědomě či nevědomě) tady na zemi. Když dopřejeme Bohu místo v nás, aby skrze naše skutky jednal.

Mk 8,34-9,1

Ježíš si zavolal lidi i své učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho. Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Neboť jakou dá člověk náhradu za svou duši? Kdo by se však styděl za mě a za má slova před tímto nevěrným a hříšným pokolením, za toho se bude stydět také Syn člověka, až přijde ve slávě svého Otce se svatými anděly.“ A řekl jim: „Amen, pravím vám: Někteří z těch, kdo tady stojí, neokusí smrt, dokud neuvidí, že Boží království přišlo v celé (své) slávě.“

Tato perikopa z Markova evangelia rozvádí z druhé strany to, co míní i autor Listu Jakubova. Následovat Ježíše znamená být ochoten darovat svůj život druhým, nechat Boží lásku působit skrze svůj život. A to se nikdy neobejde bez obětí, bez sebezapření, bez kříže.

Co znamená ztratit duši? Znamená to zapomenout na své základní povolání být zrcadlem Boží tváře a místo toho se stát zrcadlem marností tohoto světa. Dnes v naší společnosti nejde ani tak o zapírání či vyznání toho, že jsem křesťan slovy, nýbrž skutečně jednáním.

Ježíš mluví o plnosti Božího království, jako by už mělo nastat. To je zatím jen ve výhledu, pokud jde o onu plnost. O té hodině neví ani Syn, tu zná jen Otec. Na konci ti, kdo stojí na cestě následování, za Ježíšem, uvidí příchod Božího království v plné slávě, ale i oni budou proměněni, jak zdůrazňuje apoštol Pavel v 1 Tes a 1 Kor. Ale kdy to bude, to nemusíme řešit. Musíme jen žít tak, aby to pro nás mohlo být třeba zítra.