Úterý 18. 5. 2020 – 7. týden velikonoční
Sk 20,17-27
Pavel poslal z Miléta do Efezu a povolal k sobě starší z církevní obce. Když k němu přišli, řekl jim: „Vy víte, jak jsem si u vás počínal od prvního dne, kdy jsem vstoupil do Asie, i po celý ostatní čas. Sloužil jsem Pánu se vší pokorou, se slzami a ve zkouškách, které mě potkaly pro úklady židů. Neopomenul jsem nic z toho, co by vám bylo k užitku, ale hlásal jsem vám to a učil vás tomu veřejně i po domech. Vážně jsem kladl na srdce židům i pohanům, aby se obrátili k Bohu s vírou v našeho Pána Ježíše. A nyní mě to uvnitř všechno nutí k tomu, abych šel do Jeruzaléma. Co mě tam potká, nevím. Jen od města k městu mi Duch svatý dosvědčuje a říká, že mě čekají pouta a soužení. Ale můj život nemá vůbec pro mě cenu, jen když dokončím svůj běh a úkol, který jsem přijal od Pána Ježíše: vydávat svědectví pro evangelium o Boží milosti. Konal jsem mezi vámi cesty a hlásal království (Boží). A nyní já vím, že nikdo z vás mou tvář už nespatří. Slavnostně vám tedy dnes prohlašuji: Zahyne-li někdo, já na tom vinu nemám! Nic jsem nezameškal, ale zvěstoval jsem vám všechno, co rozhodl Bůh.“
Ve Skutcích apoštolů jde o závěrečnou řeč, kterou pronáší Pavel před představiteli efezských křesťanů v Milétě. V ní rekapituluje své misijní úsilí, protože tuší, že jeho cesta do Jeruzaléma pro něj neskončí příliš šťastně. Autor Skutků ve chvíli, kdy psal svůj spis, už věděl, jaký obrat události vzaly, a tak Pavla prezentuje jako vzor ideálního apoštola, jako již uznávanou veličinu. To v době Pavlova života vůbec nebylo tak jednoznačné. Teprve s odstupem času se ukázalo, že Pavlovo rozhodnutí pro víru v Ježíše Krista „bez Zákona“ bylo správným krokem. A to, i když to opravdu (historicky) v důsledku stálo Pavla život.
V tomto proslovu, který je vložen Pavlovi do úst, je v jistém ohledu zajímavá zejména poslední část, v níž Pavel konstatuje, že jako hlasatel evangelia udělal všechno, co se dalo, a pokud „někdo zahyne“, není to jeho problém ani vina. Je dobře si uvědomovat, že člověk musí nasadit všechny své síly, aby splnil své poslání, svůj životní úkol, ale nemůže na sebe brát zodpovědnost za rozhodnutí a život někoho jiného (dospělého člověka). I když to vypadá samozřejmě, není vždy snadné takovou situaci ustát.
Jan 17,1-11a
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno mé je tvé a všechno tvé je mé. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě.“
Toto čtení z Janova evangelia přináší první část tzv. Ježíšovy velekněžské modlitby (její pokračování se četlo v neděli). Ježíš stojí před rozhodujícím okamžikem svého života, jenž znamená rozhodnutí obětovat vlastní život. Synoptická tradice má na tomto místě Ježíšův zápas (modlitbu) v Getsemanech. V Janově evangeliu se mluví o oslavě (srov. i Jan 12,27-32: právě tento úsek bývá označován za paralelu getsemanské perikopy) – tato oslava ovšem znamená smrt na kříži a odchod k Otci. Ježíš (stejně jako Pavel ve Skutcích) rekapituluje své poslání od Otce a jeho naplnění. Vše, co až do tohoto okamžiku dělal, bylo zacíleno na zjevení pravé Boží podoby, podstaty Božího bytí, jímž je láska. Ti, kdo to přijali, kdo přijali jeho samého (uvěřili v něj a jeho poslání), již stojí v intimním společenství s Otcem, již mají podíl na věčném životě. V Ježíši se zjevuje pravá Boží tvář, proto ti, kdo věří Ježíše, Boha poznávají (znají jeho jméno, mají v sobě jeho slovo). Ježíš na konci svého života prosí za ně, protože tak jako svět temnoty nenávidí jeho samotného, bude nenávidět i je. Jsou a budou ohrožováni zlem a potřebují Boží ochranu, Boží sílu. Ježíš je oslaven ve svých učednících, v těch, kdo pokračují v jeho poslání, v jeho vztahu k Bohu a v jeho nasazení pro záchranu světa, tedy pro jeho návrat k Bohu. Ježíš chce být oslaven i v nás, protože i my jsme jeho následovníci. I od nás očekává, že půjdeme jeho cestou v síle zakotvenosti v Bohu. Oslavení, o němž tu je řeč, není něco ve smyslu triumfálního pochodu nebo velkolepých slavností, nýbrž jde o zjevení pravdy, zjevení Boha jakožto Boha a zjevení díla jakožto díla Božího. Ježíš má být oslaven ve svých učednících, tedy má se stát zřejmým, že jejich život a působení jsou Božím dílem, pokračováním toho, jak se Bůh dal a dává poznat v Ježíši.
