Pátek 18. 8. 2023 – 19. týden v mezidobí

Joz 24,1-13

Jozue shromáždil všechny kmeny Izraele do Sichemu a svolal přední muže Izraele, jeho náčelníky, soudce a písaře. Když předstoupili před Boha, řekl Jozue všemu lidu: „Tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Vaši předkové jako Terach, otec Abrahámův a Náchorův, přebývali kdysi za řekou (Eufratem) a sloužili jiným bohům. Vzal jsem Abraháma, vašeho otce, (ze země) za řekou (Eufratem) a vodil jsem ho po celé zemi kananejské, rozmnožil jsem jeho potomstvo a dal jsem mu Izáka. Izákovi jsem dal Jakuba a Ezaua, a Ezauovi do vlastnictví jsem dal hory Seir, zatímco Jakub a jeho synové sestoupili do Egypta. Potom jsem poslal Mojžíše a Áróna a potrestal jsem Egypťany divy, které jsem u nich způsobil, a pak jsem vás vyvedl. Vaše otce jsem vyvedl z Egypta a přišli jste k moři. Egypťané však pronásledovali vaše otce s vozy a jezdci k Rákosovému moři. Křičeli k Hospodinu, a on položil temnotu mezi vás a Egypťany; dal je zaplavit mořem, a to je přikrylo. Na vlastní oči jste viděli, co jsem Egypťanům způsobil! Pak jste přebývali dlouhý čas na poušti. Potom jsem vás přivedl do země Amoritů, kteří sídlili za Jordánem a bojovali proti vám. Vydal jsem je do vašich rukou, obsadili jste jejich zemi, neboť jsem je před vámi vyhubil. Tu povstal moabský král Balak, syn Sipporův, a bojoval proti Izraeli. Dal zavolat Bileama, syna Beorova, aby vám zlořečil. Ale já jsem Bileama slyšet nechtěl, musel vám žehnat, a tak jsem vás z jeho rukou vysvobodil. Když jste přešli Jordán, přišli jste k Jerichu. Obyvatelé Jericha bojovali proti vám, i Amorité, Perizité, Kananejci, Chetité, Girgašité, Chivvité a Jebuzité. Ale já jsem je vydal do vašich rukou. Poslal jsem vosy, a ty před vámi zahnaly tyto národy i dva krále amoritské. Nebyl to tvůj meč, nebyl to tvůj luk! Dal jsem vám zemi, na níž jste se nelopotili, města, která jste nevystavěli, a přece v nich bydlíte a jíte z vinic a oliv, které jste nevysadili.“

Jde o závěrečnou pasáž z knihy Jozue. Jozue připomíná lidu na prahu nové svobody, nového začátku, základní činy Hospodinovy ve prospěch Izraele. Není tu sice připomínka daru smlouvy (ta je obnovena následně), ale je tu rozvedena její preambule: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“ a její naplnění: „Dal jsem vám zemi…“. To, co bylo zaslíbeno Abrahámovi, naplňováno Mojžíšem, dospívá ke svému vrcholnému naplnění v rámci pozemské reality – daru země, potomstva a požehnání. Poté, co Jozue připomíná jednání Hospodinovo, klade na prahu nové etapy dějin vyvoleného lidu znovu zásadní otázku po věrnosti Hospodinu.

Je dobré si na počátku nového úseku života (osobního i celého společenství) připomenout minulost, připomenout s vděčností to vše, co člověk dostal, nebrat to jako samozřejmost či vlastní zásluhu, a „obnovit smlouvu“, obnovit svůj vztah k Bohu i k druhým, rozvinout jeho další dimenzi.

Mt 19,3-12

K Ježíšovi přistoupili farizeové s úmyslem přivést ho do úzkých a zeptali se ho: „Může se člověk se ženou rozvést z jakéhokoli důvodu?“ On jim odpověděl: „Nečetli jste (v Písmu), že Stvořitel na začátku učinil (lidi) jako muže a ženu a prohlásil: `Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk?' Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Řekli mu na to: „Proč tedy Mojžíš nařídil dát ženě rozlukový list a rozvést se s ní?“ Odpověděl jim: „Mojžíš vám dovolil rozvod se ženou pro tvrdost vašeho srdce, ale na začátku to tak nebylo. Říkám vám: Kdo se rozvede se svou ženou z jiného důvodu než pro smilstvo a ožení se s jinou, dopouští se cizoložství.“ Učedníci mu řekli: „Když je to mezi mužem a ženou takové, je lepší se neženit.“ Odpověděl jim: „Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno. Jsou totiž lidé k manželství neschopní už od narození a jsou k manželství neschopní, které takovými udělali lidé, a jsou konečně takoví, kteří se manželství sami zřekli pro nebeské království. Kdo může pochopit, ať pochopí!“

V Mt evangeliu se podruhé objevuje Ježíšovo odsouzení rozvodu. Farizejové kladou sofistikovanou otázku, nikoliv po tom, zda je rozvod možný (to je pro ně zcela samozřejmá věc, a to v souladu se Zákonem), nýbrž po důvodech a jejich vymezení. Ježíš jejich otázku odmítne, radikálním poukazem na Boží vůli: rozvod je z podstaty špatným řešením, i když je zákonně možný. Ne vše, co zákon dovoluje, je správné. Ježíš tím chrání především ženu, která se rozvodem v rámci patriarchální společnosti ocitala v obtížné situaci. Farizejové chtěli všelijak kličkovat, vést debatu, kde jsou hranice, co je ještě dovolené a co už ne – nešlo o ženu a její život, nýbrž o jakési legální možnosti ji ze strany muže propustit, řečeno natvrdo, se jí zbavit  – a třeba si vzít jinou, hezčí, majetnější... V římské společnosti to tak chodilo.

Učedníci jsou z toho v šoku. Když vidí, jaké nároky Ježíš na manželství klade, považují za snazší se mu vyhnout. To Ježíš odmítá. Nevstoupit do manželství (kromě důvodů fyzické neschopnosti – k manželství nutně patřilo předávat život) je možné smysluplně jen tehdy, když se tím opravdu slouží Božímu království, tedy druhým. Ježíš tím nestaví celibát nad manželství, které patřilo k samozřejmým morálním závazkům člověka (dá se říci k povinnosti), nýbrž ukazuje tuto cestu jako plně rovnocennou manželství, když se stává službou druhým, růstu Božího království. Ježíš a poté ani Pavel neznají celibát jako něco morálně a duchovně vyššího než manželství, nýbrž jako cestu služby, jež je stejně hodnotná a důležitá jako život v manželství. Celibát není v jejich pojetí asketickým výkonem nebo únikem před zodpovědností, nýbrž službou ve prospěch celku. Pro život v celibátu se má člověk rozhodovat jako zralá osobnost, když ví, na jakou cestu se vydává. I když někdy člověk zůstane bez partnera, kterého by chtěl, tedy nechtěně jako celibátník, může celibát proměnit v hodnotu pro sebe i pro druhé. Pak má velký smysl.