Neděle 18. 8. 2024 – 20. neděle v mezidobí

Př 9,1-6

Moudrost si zbudovala palác, opřela jej o sedm sloupů. Pobila dobytek, smísila víno, připravila také svůj stůl. Poslala své služebnice volat z vyvýšenin města: Kdo je nezkušený, ať sem přijde, kdo je bez rozvahy, toho chci učit. Pojďte, můj pokrm jezte, víno, mnou nalité pijte! Nechte dětinství, a budete žít, po cestě poznání choďte!

Moudrost v židovské tradici je personifikována, jak to vidíme i v tomto úryvku. Je představena jako panovnice, královna. Palác Moudrosti (Sofie) je postaven na 7 sloupech, dá se říci na 7 darech Ducha sv. Pro zájemce připravila skvělou hostinu a poslala své služebnice, aby lákali lidi k návštěvě a k hodování. Bůh zve člověka, aby okusil z jeho darů, z jeho štědrosti, aby zakoušel štěstí. Štěstí, jak známo, není tolik závislé na hmotných statcích jako na nastavení mysli a vděčném srdci.

Ef 5,15-20

Dávejte dobrý pozor, bratři, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří; dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách. Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně. Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, ale dejte se naplnit Duchem. Když mezi sebou mluvíte, (užívejte slov) ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu. Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.

Autor Listu Efezanům vyzývá své adresáty také k moudrosti, jež spočívá ve správném využívání času, ke konání dobra a k vděčnosti vůči Bohu. Ta se projevuje mj. děkovnou modlitbou, oslavou písněmi a radostí srdce. Prožívání radosti nemá být dáno primárně rozmařilostí, hýřením a nevázaným životem, protože to většinou tak jako tak končí kocovinou. Radost a štěstí plynou z dobře prožívaného života, tedy z onoho využívání času k dobrým věcem, lásce a přátelství.

Jan 6,51-59

Ježíš řekl zástupům: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky a chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ Židé se mezi sebou přeli a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“

Evangelista pokračuje řečí o chlebu a nápoji života, jímž je Ježíš sám. Je jasné, že není míněno fyzické tělo Ježíšovo, ale eucharistie. Avšak požívání eucharistie není samospasitelné, pokud není spojeno se skutečným následováním Ježíše Krista. Eucharistie je vrcholem spojení s Kristem, ale aby k němu opravdu došlo, musí člověk dát v sobě Ježíši prostor. Ježíš je tím největším Božím darem, který už nemůže být překonán. Bůh v něm dává sám sebe, skrze dar eucharistie, Ježíšova těla a krve, se novým způsobem naplňuje společenství Boha s člověkem. Bůh se dává, ale člověk ho musí přijmout jako Boha, nikoliv jako nezávazný kus hmoty, pouhý symbol. Nejde o žádné kouzlo, o nějaké automatické působení, magii, nýbrž o aktivní podíl na Boží lásce ke světu. Pokud eucharistie člověka nevede k aktivnímu šíření dobra, starosti o tento svět, lásce, pak ji člověk přijímá ne-hodně. Ne-hodné přijímání eucharistie není spojeno s počítáním minut eucharistického postu, se sypáním popele na hlavu, s vypočítáváním hříchů, nýbrž s neochotou změnit život, angažovat se, dát sebe sama k dispozici pro dobro, pro život pro druhé, přátelství a lásku, s nedůvěrou a nevírou v Boží lásku.