Pondělí 18. 9.2023 – 24- týden v mezidobí, sv. Jan Zlatoústý

1 Tim 2,1-8

První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti.

Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy. Je totiž (jenom) jediný Bůh a (jenom) jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny. To bylo zjeveno ve svůj čas; a já jsem byl ustanoven za hlasatele toho a za apoštola – to mluvím pravdu a nelžu – za učitele víry a pravdy mezi pohany. Přeji si tedy toto: všude se mají muži modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru.

Církev je povolána k tomu, aby se modlila za všechny lidi, za politiky i ostatní vlivné osobnosti. Jejím úkolem tedy je nést starost o tento svět a podílet se tak na Boží vůli ve vztahu k tomuto světu. Cílem je pracovat pro tento svět, pro společnost, jejíž je i církev součástí, aby každý člověk mohl dospět k Bohu. Nesmí se přitom zpronevěřit základu, na němž stojí – Ježíši Kristu, ale zároveň musí být schopná s tímto světem komunikovat a brát jeho starosti i osud za své.

Zajímavý je i poukaz na formu modlitby (necháme stranou, že je určen jen mužům): zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru znamená najít jednotu, vzájemný respekt a ohleduplnost, nezatěžovat vztah k Bohu negativními emocemi vůči druhým, sváry a podrazy.

Lk 7,1-10

Když Ježíš domluvil ke svým posluchačům, přišel do Kafarnaa. Jeden setník tam měl služebníka, na němž mu velmi záleželo; ten však byl nemocný a umíral. Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší s prosbou, aby přišel a služebníka mu uzdravil. Starší přišli k Ježíšovi a horlivě se přimlouvali: „Je toho hoden, abys mu vyhověl, protože má náš národ rád a vystavěl nám synagogu.“ Ježíš šel s nimi. Když už byl nedaleko od toho domu, poslal k němu setník přátele se vzkazem: „Pane, neobtěžuj se! Neboť si nezasloužím, abys vešel do mého domu; proto jsem si ani netroufal přijít k tobě osobně. Ale řekni slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu jednomu `jdi', a jde, a jinému `přijď', a přijde, a svému služebníkovi `udělej to', a udělá to.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se mu; obrátil se k zástupu, který ho následoval, a prohlásil: „Říkám vám: Ani v izraelském (národě) jsem nenašel takovou víru!“ Když se pak poslové vrátili do domu, shledali, že ten služebník je zdráv.

Ježíš uzdravuje na dálku služebníka pohanského vojáka, vlastně okupanta. A ještě jej dává za vzor svým soukmenovcům. Setník – na rozdíl od Ježíšových spoluobčanů – chová k Ježíšovi úctu a důvěru. Je si vědom příkopu mezi ním, pohanem, a Ježíšem, příslušníkem vyvoleného národa. Nejspíš to byl dobrý člověk, když mu záleželo na osudu jeho služebníka. Navíc, přestože to byl „okupant“, tak respektoval dané prostředí natolik, že dal postavit synagogu. Ježíš zcela akceptuje jeho prosbu i způsob, jakým se tento setník na něj obrací. Ukazuje, že je pro všechny, kdo se na něj obracejí s nadějí. To je výzva i pro církev: nestavět překážky a podmínky, nýbrž přijmout člověka tam, kde je, a přijmout jej takového, jaký je. Na druhou stranu i pokora toho setníka je příkladná. Lidé „odjinud“ jsou leckdy slušnější a ohleduplnější v kontaktu s druhými, k nimž vlastně nepatří, než k sobě patřící mezi sebou.