Úterý 19. 1. 2021

Žid 6,10-20

 (Bratři!) Bůh není nespravedlivý, že by zapomněl na to, co jste vykonali, a na (vaši) lásku, kterou jste kvůli němu projevovali, když jste prokazovali a stále prokazujete služby spolukřesťanům. Přejeme si jen, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost do té doby, kdy se naplní (naše) naděje až do konce; abyste neochabli, ale (spíše) napodobovali ty, kteří pro (svou) víru a trpělivost dostanou dědictví, které mají slíbeno.

Když totiž dal Bůh Abrahámovi slib a neměl nikoho vyššího, při kom by mohl přísahat, přísahal při sobě samém: `Zahrnu tě jistě požehnáním a velmi tě rozmnožím.' (Abrahám) trpělivě čekal, a dosáhl toho, co mu bylo slíbeno. Když přísahají lidé, (dovolávají se) někoho vyššího, a přísaha je jim zárukou, kterou končí každý spor. Když tedy Bůh chtěl zvlášť zřejmě ukázat dědicům svého zaslíbení, že jeho rozhodnutí je nezměnitelné, zaručil se přísahou. Tyto dvě nezměnitelné skutečnosti (vylučují), že by Bůh mluvil lež. (Proto se) s důvěrou pevně opřeme o (nalezené) útočiště a jistě dosáhneme vytoužených (hodnot), které jsou nám určeny. (V této naději) máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku (nebeské velesvatyně), kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš, velekněz navěky podle řádu Melchizedechova.

Autor má zkušenost s tím, že některým křesťanům je již zatěžko odolávat tlakům okolní společnosti a očekávat naplnění Božích příslibů, Ježíšův druhý příchod. Někteří křesťané ztrácejí motivaci a v situaci zhoršující se společensko-politické situace opouštějí společenství, „odhazují“ svou víru. Autor se proto snaží své adresáty povzbuzovat v trpělivosti, oddanosti a důvěře vůči Bohu. Bůh svá zaslíbení splní, je třeba se této jistoty pevně držet, i když situace vypadá právě opačně. Jistotu je třeba zakotvit v Ježíši, který vstal z mrtvých a je v plnosti Boží přítomnosti, ve skutečném prostoru svatosti, kam se dostaneme i my, když budeme pevní v důvěře a víře. 

Mk 2,23-28

Jednou v sobotu procházel (Ježíš) obilím. Jeho učedníci začali cestou trhat klasy. Farizeové mu řekli: "Hle, proč dělají, co se v sobotu nesmí?" Odpověděl jim: "Nikdy jste nečetli, co udělal David, když byl v nouzi a měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu - bylo to za velekněze Abiatara - a jedl posvátné chleby, které smějí jíst jenom kněží, a dal i své družině?" A řekl jim: "Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou!"

Putování s Ježíšem nebylo zrovna procházkou růžovým sadem. Učedníci a nepochybně i Ježíš sám trpěli hladem, takže vydrolovali klasy. Když si to člověk představí, jak museli být hladoví – jíst zrní není nic moc. A farizejové, soustředění na dodržování předpisů (a ty o sobotním klidu byly v obzvláštní úctě), je kritizují. Tak trochu absurdní, necitlivé, nesolidární. Místo pomoci odsudek! Ježíš argumentuje z Písma, aby dokázal, že v čas nouze má lidský život přednost před předpisy, jakkoliv ty se vztahují k tomu nejposvátnějšímu, totiž k úctě k Bohu. Svým výrokem „Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu“ poukazuje na falešné pojetí soboty a úcty k Bohu. Sobota má být dnem radosti z Boha, dnem odpočinku, nabráním sil, obnovením života, proto je nesmyslné ji stavět do protikladu se situací, kdy člověk potřebuje to nejzákladnější, aby mohl žít – najíst se. 

Předpisy jsou důležité a je na místě je dodržovat. Ale člověk musí poznávat jejich smysl. A má právo rozhodnout se k jejich formálnímu nedodržení, aby naplnil jejich smysl. Je to zodpovědností člověka, aby vyhodnotil, zda v dané situaci je možné předpis či zákon formálně překročit, aby zůstal zachován jeho smysl. Tupé respektování nařízení dělá z lidí manipulovatelné ovce.