1. čtení – Ef 2,1-10
Bratři! Byli jste mrtví pro své poklesky a hříchy, v nichž jste kdysi žili podle světského smýšlení, pod vlivem ducha, který vládne a svou moc vykonává v ovzduší, a teď působí v lidech, kteří se (Bohu) vzpírají. K nim jsme kdysi (náleželi) i my všichni, protože jsme žili tak, jak si to žádalo tělo. Dělali jsme, co se tělu zachtělo a co mu napadlo. A tak jsme už svou přirozeností propadli Božímu hněvu jako ostatní. Ale nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Milostí jste spaseni! Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše. Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! (Dostáváte ho) ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.
Když si běžný křesťan (natož nevěřící) přečte tuto pasáž z Listu Efezanům, moc moudrý z ní nejspíš nebude, pokud ji rovnou nebude chápat špatně. Nejde o naši tělesnost, naše fyzično, jako by to bylo něco špatného. A nejde ani o křest jako prostředek zázračné proměny. Tak věci mezi Bohem a člověkem nefungují. Bůh není kouzelník s magickou hůlkou.
Jde o dar životní perspektivy, která se v našem životě může naplňovat již tady a teď. Mít perspektivu, mít budoucnost je jednou z nejdůležitějších věcí v životě. My ji máme, to autor zdůrazňuje. Tu perspektivu definitivního naplnění našich životních tužeb, naší radosti, našeho štěstí si prostě nemůžeme vyrobit sami, ta je nám nabízena jako dar ve společenství, do něhož jsme křtem vstoupili. A je na nás, zda ten dar přijmeme a dokážeme z něho žít. Dar je tu – my můžeme již tady i v této podivné situaci – být šťastní, radostní, vděční a z tohoto svého štěstí můžeme až marnotratně rozdávat.
Evangelium – Lk 12,13-21
Někdo ze zástupu Ježíše požádal: „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!“ Odpověděl mu: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ Potom jim řekl: „Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má.“ Pověděl jim toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: `Co mám udělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,' řekl si, `strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!' Bůh však mu řekl: `Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?' Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem.“
Když člověk sleduje naše pandemické dění, tak se zásadně točí kolem ekonomiky, financí, prosperity. Neustále se někdo ve vládě či s vládou hrdlí o větší či menší balík peněz, jako by právě tohle bylo to nejdůležitější. Přesně jak v tom příběhu. Pozemské statky jsou důležité, ale mnohem důležitější je, jak s nimi nakládáme, k čemu opravdu slouží. Nic není tak úplně naše, všechno je do značné míry nezaslouženým darem, který nás má vést k velkorysosti, ke sdílení. Každý, kdo někdy na něco vybíral peníze, tak nepochybně učinil zkušenost, že nejštědřejšími z hlediska svých možností jsou „chudé vdovy“, tedy lidé, kteří toho mnoho nemají, a přesto považují za samozřejmost se dělit.
V jednom sdíleném příspěvku na Facebooku byl malý komentář k ekonomické situaci u nás, k tomu, že nelze sledovat jen ukazatele ekonomického růstu, nýbrž že mnohde si už uvědomují, že jsou i jiné důležité věci pro společnost jako celek, aby byla zdravá a spokojená, a že touha po nich roste. Kéž by! Naproti tomu dnes ve zprávách znovu mluvili o tom, jak je důležité, aby domácnosti na Vánoce utrácely v nákupních centrech (a zároveň nám paradoxně sdělovali, že máme zůstat doma!). Proč vlastně? Proč se máme mít stále lépe a lépe, mít víc a víc, novější a novější věci? A co to vlastně je ono „lépe“?
Snad nás tato krize přivede také k přemýšlení o majetku a jeho smyslu, o nakupování a nesmyslnosti hromadění, tedy k jisté skromnosti a nezávislosti, k hledání a nabízení i jiného bohatství než toho hmotného.
