Čtvrtek 19. 10. 2023 – 28. týden v mezidobí
Řím 3,21-30a
Bratři! V nynější době se stalo zřejmým, že Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu. Svědčí o tom už Zákon a Proroci. Je to ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří. Rozdílu není. Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy.
Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. Aby Bůh ukázal svou (spásnou) spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru. Bůh totiž ve své shovívavosti promíjel hříchy, které byly páchány v dřívější době, aby nyní projevil svou (spásnou) spravedlnost a ukázal, že sám je spravedlivý a že ospravedlňuje toho, kdo má víru v Ježíše. Kde je tedy (nějaké právo k) vychloubání? Je vyloučeno. Kterým zákonem? Snad (zákonem) skutků? Ne, ale zákonem víry. Jsme totiž přesvědčeni, že člověk je ospravedlňován skrze víru, beze skutků předepsaných Zákonem (Mojžíšovým). Nebo je Bůh jenom pro židy? Není také pro pohany? Jistě i pro pohany. Vždyť je (přece) jenom jeden Bůh.
Pavel tu rozvádí myšlenku všeobecné hříšnosti lidí před Bohem, která může být odpuštěna a odstraněna pouze ze strany Boží, jenž je jediným Pánem a Stvořitelem. Bůh tento akt odpuštění a nastolení nové situace učinil skrze svého Syna – skrze jeho vtělení, život, smrt a zmrtvýchvstání. A to je nabízeno člověku skrze víru. Univerzalita hříchu a zla vede k univerzalitě odpuštění a nastolení nového řádu. Zatímco do světa narušeného hříchem, do světa životního i morálního chaosu a neladu se člověk rodí (to je ona „dědičná vina“) a nemá na vybranou, tak na onu cestu nového života je sice povolán (a to každý bez rozdílu), ale musí se pro ni rozhodnout dobrovolně a sám za sebe. Je to osobní odpověď na Boží nabídku, jejímž výrazem je víra. Tou odpovědí není tedy respekt a praxe dodržování oněch rituálních zvyklostí a nařízení, které byly výlučnými akty příslušnosti k židovství (k vyvolenému lidu), nýbrž víra v univerzální spásnou (záchrannou, vysvobozující) Boží aktivitu a moc skrze Ježíše Krista. Bůh je pro všechny bez rozdílu a chce se všemi tvořit společenství. Aby se člověk mohl přesvědčit, co to znamená, nabízí Bůh svého Syna a zároveň plnohodnotného člověka Ježíše Krista.
Lk 11,47-54
Pán řekl (znalcům Zákona): „Běda vám! Stavíte náhrobky prorokům, a vaši předkové je zabíjeli. Tím tedy sami dosvědčujete a schvalujete činy svých předků, neboť oni je zabíjeli, a vy jim stavíte (náhrobky). Proto také Boží moudrost řekla: Pošlu k nim proroky a apoštoly. Z nich některé budou zabíjet a pronásledovat, takže na tomto pokolení bude pomstěna krev všech proroků, prolévaná od založení světa, od krve Ábelovy až po krev Zachariáše, který byl zabit mezi oltářem a svatyní. Ano, říkám vám: Toto pokolení stihne (pomsta). Běda vám, znalci Zákona! Odstranili jste klíč k poznání. Sami jste (k němu) nedošli, a těm, kdo k němu chtěli dojít, jste v tom bránili.“ Když odtamtud odcházel, učitelé Zákona a farizeové začali na něho zle dorážet a zahrnovat ho spoustou otázek. Přitom na něj číhali, aby ho mohli chytit za slovo.
Ježíš pokračuje ve své kritice zákoníků a farizejů, protože svými postoji, nároky na lidi a výklady znemožňují lidem k přijetí aktuální Boží nabídky. Adorují sice slovy ty, kteří za pravdu dali svůj život (proroky a Boží vyvolené), a odsuzují ty, kdo je o život připravili, ve skutečnosti se však chovají stejně – zabíjejí sice jinak, možná ne fyzicky, ale tím, že lidem zabraňují v přístupu k daru Božímu, k daru svobody a lásky. To je samozřejmě muselo notně štvát, a proto – zcela v duchu toho, co jim bylo řečeno – se Ježíše chtějí nějak zbavit, zdiskreditovat ho.
Je to varování platné i pro církev dnešní doby. I ona má ve svých mnohých představitelích i „obyčejných“ členech stejné tendence jako tehdejší znalci Zákona. „Litera zabíjí, duch oživuje“, říká Pavel a má pravdu. Je třeba dobře rozlišovat, co je podstatné a co jsou jen lidské umanosti, zvyklosti a mrtvé tradice, jež však někomu zajišťují významné postavení, moc a slávu.
