Sobota 19. 10.2024 – 28. týden v mezidobí

Ef 1,15-23

Bratři! Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, (takže budete moci mít) o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy (skrývá) křesťanům jeho dědictví a (jak se ukazuje) na nás, na věřících, jeho nesmírně velká moc působením jeho všemohoucnosti. Ta se už projevila, když Krista vzkřísil z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebi: vysoko nad všechna knížata, mocnosti, síly, panstva, a jak jen se ještě jmenují všechny hodnosti, a to nejen v tomto věku, ale i v budoucím. Ano, ‚všechno podřídil pod jeho nohy‘. A jeho dal jako svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který naprosto všechno ovládá.

Autor jménem Pavlovým děkuje za víru i lásku adresátů a vyprošuje jim prohloubení v pravém poznání. Toto poznání není primárně intelektuálním výkonem, nýbrž darem Ducha. Jde tedy o proniknutí do tajemství Božího jednání se stvořením. Ježíš je nejvyšším pánem, jemuž Bůh podřídil všechno, a to definitivně. Ježíš je Bohem ustanoven jako hlava církve, tedy ten, kdo církev řídí a dodává jí vše potřebné. Ovšem to tělo církve musí brát svou hlavu vážně, nejen to, co se hodí. Hlava žije pro tělo, ale tělo mnohdy nežije pro hlavu, ale samo pro sebe, pro svůj požitek, pro své břicho, které se nadýmá. Autor zřejmě reaguje i na List Kolosanům, ale jeho kosmickou christologii posouvá zpět k zemi. Je-li Ježíši všechno podřízeno, pak se na něj můžeme spolehnout.

Lk 12,8-12

Ježíš řekl svým učedníkům: „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i Syn člověka se přizná před Božími anděly. Kdo však mě před lidmi zapře, bude zapřen před Božími anděly. Každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; kdo by se však rouhal Duchu svatému, tomu odpuštěno nebude. Až vás budou předvádět do synagog na soud, před úřady a vrchnosti, nedělejte si starosti, jak a čím byste se hájili nebo co byste měli říci. V tu chvíli vás totiž Duch svatý poučí, co je třeba říci.“

Tohle je jediné místo v Novém zákoně (evangeliích), kde se Ježíš přímo ztotožňuje se Synem člověka. Jde opět o soubor Ježíšových výroků. První je o vyznání příslušnosti k Ježíši, druhý o rouhání Duchu svatému a třetí o odvaze osvědčit se před soudy mocných a spoléhat se při tom na dar Ducha.

Ježíš nabádá své učedníky, aby měli odvahu zůstat mu věrní i v situaci pronásledování, konfrontace s lidskou nepřízní. Toto téma je pak rozvedeno ve třetím výroku. Zajímavý je v tomto výroku poukaz na anděly. Snad za tím stojí jakási paralela lidského a Božího soudu. U lidského soudu jsou přítomni lidé jako svědci nebo i žalobci, u Božího soudu jsou andělé součástí Božího „dvora“, a tedy i účastníky řízení. Vzhledem k použití pasíva „bude zapřen“ je tím aktérem zapření nejspíš Ježíš sám. Ten, kdo Ježíše zradí, nebude moci spoléhat na jeho pomoc na Božím soudu.

Druhý výrok mluví o rouhání Duchu sv., což působí vždy problémy. To je jediné rouhání, jež nebude odpuštěno. Podle mého názoru nejde o nějaké specifické rouhání a jednání (např. se za takové rouhání považovala dříve sebevražda), nýbrž o zneuznání a popírání poznané pravdy. V Ježíši, Synu člověka, se lidé mohou mýlit, mohou jej v jeho pozemské existenci nepoznat jako Božího Syna, což může být odpuštěno a revidováno, ale když člověk pravdu jasně poznává, a přesto jí popírá, jí pohrdá, tomu není co odpouštět, protože on o to nestojí, tady není co revidovat.

Třetí výrok chce učedníky ujistit, že v situaci pronásledování nebudou opuštěni a při obhajobě mají naslouchat vlastnímu nitru, vlastnímu svědomí, skrze něž je Duch vede. Duch jim nenašeptá, co mají říci, nýbrž jim pomůže rozlišit a najít ta správná slova. Pozoruhodnou výpověď v tomto duchu nabízí kniha rozhovorů s Josefem Kordíkem (Bob Fliedr: Josef Kordík: farář na čtyřkolce).