19. 12. 2021 – 4. neděle adventní

Mich 5,1-4a

Toto praví Hospodin: "A ty, Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. Bude stát a pást v Hospodinově síle, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem."

Citát z proroka Micheáše, který v mírně pozměněné formě cituje i Matoušovo evangelium, je zaslíbením obnovy, zaslíbením spravedlivého vládce s mesiánskými rysy. Micheáš byl mladším současníkem proroka Izajáše (2. pol. 8. stol. př. n. l.), s nímž má některé výroky podobné. Kritizoval zejména sociální nespravedlnost. Zárukou spravedlnosti a pokoje je Hospodin, proto jen ten, kdo pochází od něho, může nabízet jistotu a budoucnost.

Žid 10,5-10

Když Kristus přicházel na svět, řekl: "Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: ‚Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.‘" Po prvních slovech: "oběti krvavé ani nekrvavé, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměls v nich zálibu" – a  přece to všechno se obětuje podle Zákona – hned dodává: "Tady jsem, abych plnil tvou vůli." To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto "vůlí" jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.

Autor listu Židům ukazuje, že význam krvavých obětí, jak je předepisoval židovský Zákon, s Ježíšem skončil. Ježíš je tou jedinou a definitivní obětí, on je naplněním Boží vůle, proto již není třeba dalších obětí. Bůh nepotřebuje oběti od lidí, „potřebuje“ jejich úctu, lásku a poslušnost. Ježíšova oběť života je Božím darem pro lidi, vyjádřením jeho lásky k lidem, jeho identifikace s jejich utrpením.

Lk 1,39-45

V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: "Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!"

Maria se vydala za Alžbětou, aby jí byla na blízku v jejích potřebách. Její přítomnost vyzařuje takovou sílu, že to zasáhne Alžbětu do hloubky její bytosti, takže se to dotkne i dítěte v jejím lůně. Dvě ženy, dva pozoruhodné osudy, dvě matky synů, jejichž život a působení mění životy lidí; dvě matky, které musejí dát své syny k dispozici a přijmout jejich těžký úděl. Důležitá je konstatace na závěr „blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána“ – věřit Bohu a přijmout poslání není snadné a je to vždy velká věc, pro kterou je na místě nazývat člověka blahoslaveným, blaženým, šťastným.

Maria je pro Alžbětu povzbuzením, Alžběta pro Marii potvrzením jejího vyvolení a životního úkolu. Dvě ženy a jedna pro druhou je oporou. Na Marii a jejím dítěti spočívá požehnání, což však neznamená, že jejich život bude snadný. Boží požehnání není zárukou poklidného života bez utrpení, proher a problémů, nýbrž je darem Boží přítomnosti, jistoty, že Boží věc nakonec vždy zvítězí. Je důležité lidem žehnat, stavět je pod Boží ochranu, do Boží přítomnosti.